Město je obrovská kniha, v níž se dá číst i mezi dlažebními kostkami. Lampy svítí jako verše, mosty spojují břehy stejně jako poezie spojuje lidi. V české poezii je město častým hrdinou – někdy hlučným, jindy tichým.

Vladimír Holan procházel noční Prahou, slyšel v jejích uličkách ozvěnu kosmu a proměňoval lampy na znamení existenciálního dialogu se světem. Jeho básně nejsou pouhou mapou, ale vnitřní krajinou, kde se město stává zrcadlem duše.

Ivan Blatný viděl Brno jako místo dětství i paměti, které se v exilu vracelo jako přelud. V jeho verších se ulice rozplývají mezi češtinou a angličtinou, mezi nostalgií a novým životem – město je pro něj vždycky dvojdomovem.

Z mladší generace stojí za připomenutí Kateřina Rudčenková, která nachází poezii v běžném dni: tramvaj, kavárna, okno zamlžené deštěm – vše se mění na intimní obraz, v němž rezonuje vztah a křehkost.

Petr Hruška přináší Ostravu, průmyslové město plné těžkých zvuků, ale i drobných něžností. Jeho poezie umí zastavit čas u detailu: kapka vody stékající po plechu, postava čekající pod lampou.

Lampy a mosty nejsou v poezii jen kulisou. Jsou to symboly: lampy rozsvěcují tmu, mosty učí přecházet – od člověka k člověku, od minulosti k budoucnosti. Možná i proto poezie města stále znovu zve, abychom se zastavili a četli. Protože město není jen provoz a hluk – je to verš, který čeká, až si ho někdo všimne.