Podzimní září přeje symbolistům: šero, mlha a hudba slov. A právě Karel Hlaváček (1874–1898), básník a výtvarník, je s tímto obrazem neoddělitelně spjat. Zemřel mladý, jen ve čtyřiadvaceti letech, ale zanechal poezii, která dodnes působí jako mlžný přísvit lampy.
Hlaváček byl jednou z klíčových postav českého dekadentního symbolismu. Jeho sbírky Pozdě k ránu či Mstivá kantiléna jsou plné náladových obrazů, zvukomalby a hudebnosti. Slova se v nich spíše rozechvívají než vyprávějí, básně připomínají podzimní melodii, která je krásná právě svou neurčitostí.
Kromě literatury byl i výtvarníkem a působil ve veřejném životě: stal se zakládajícím členem a prvním předsedou Sokola v pražské Libni. Jeho život tak spojoval dekadentní obraznost s občanskou angažovaností – což činí jeho postavu ještě zajímavější.
Kritici často říkají, že Hlaváčkova poezie stojí „mezi hudbou a obrazem“. Není to poezie jednoznačného sdělení, spíš náladová kompozice: zamlžený park, zvuk kroků, lehce ironický úsměv. Zároveň se v ní objevuje i dekadentní fascinace smrtí, únavou a zánikem – ale i v tom je půvab, který nás přitahuje, protože mluví o křehkosti života.
Proč číst Hlaváčka dnes? Možná právě proto, že jeho poezie je opakem hluku a spěchu. Je to tiché zastavení. Mlžný opar, který nám dovolí zapomenout na konkrétnost a nechat se unést hudbou slov.
Impromptu
Karel Hlaváček (z „Pozdě k ránu“)
V podzimní šero, mlhou prosáklé,
plá měsíce zlať ve zkaleném skle,
a v ztlumeném tom svitu lampy stažené
má všecko kontury tak do mdla zamžené.
A duše zlákána svou fixní ideou
(hod cudný slavit ve svém Paláci),
vstříc do mlh vybíhá – a s dary na rukou –
však tesklivě se zpět vždy navrací.
V podzimní šero, slabě zamžené,
plá měsíc svitem lampy stažené,
a jeho kontura tak chorobně a mdle
se občas náhle zachví v řeky zrcadle.