Hudba a poezie jsou dávní sourozenci. Jeden mluví tónem, druhý slovem, ale oba dýchají rytmem. Básník, který píše, a hudebník, který skládá, se často setkávají na stejném místě – v hledání kadence, pauzy, návratu.

V české poezii to dobře věděl Vítězslav Nezval, jehož Edison či Absolutní hrobař se čtou téměř jako orchestrální partitury. František Halas zase dokázal využít hudební zvukomalbu, kdy slova šeptají, tříští se a rozléhají jako akordy. A Bohuslav Reynek vkládal do veršů rytmus modlitby – pomalý, meditativní, takřka gregoriánský.

Hudba v poezii není jen „rým“. Je to puls – střídání slabik, opakování slov, rytmické figury. Stejně jako píseň potřebuje refrén, báseň potřebuje návrat: obraz, který se znovu objeví, a tím získá sílu.

Dnes se vliv hudby na poezii ukazuje i opačně: mladí básníci píší texty, které připomínají songy, a písničkáři zase zpívají jako básníci. Stačí se podívat na to, jak verše pronikají do textů skupin, nebo jak básníci čtou své texty s hudebním doprovodem. Poezie se tak vrací k tomu, čím byla kdysi – zpívaným slovem.

Možná právě proto stojí za to číst báseň nahlas. Slyšet její rytmus. A zjistit, že i bez hudebních nástrojů může verš znít.