Deník je tichý společník. Neptá se, neodmlouvá, jen naslouchá a zaznamenává. Mnozí básníci si jej vedli – a právě z deníkových zápisků často vyrůstá poezie, která působí nejsilněji.
Jiří Orten psal své slavné Deníky doslova „na cestu“ – věděl, že mu čas může být krátký, a proto každodenní zápis dostal zvláštní naléhavost. V nich je slyšet, jak obyčejný den – kroky, setkání, obava, touha – získává básnickou váhu.
Ale deník není jen útočištěm tragických osudů. Jan Zahradníček i František Halas si zapisovali nápady, které pak přerůstaly v celé básně. Záznam myšlenky se tak stal semínkem poezie.
A co světová literatura? Charles Baudelaire po sobě zanechal Důvěrné deníky (Journaux intimes), fascinující směs aforismů, nálad a sebereflexe. Čteme v nich úsečné, temné věty, které by obstály jako básně v próze:
„Být spravedlivý vůči sobě – je těžší než být spravedlivý k druhým.“
„Démon je vždy s námi. Chtěli bychom se ho zbavit – a přitom mu patříme.“
Deníková poezie učí, že i obyčejná věta „dnes pršelo“ může mít v sobě obraz světa, pokud ji vyslovíme s vnímavostí. Básník nepotřebuje velké příběhy – stačí drobný záznam. Zapsaná každodennost je totiž budoucí paměť.
Možná i proto má smysl začít si dnes psát vlastní zápisník. Nemusí to být rovnou báseň – stačí krátká věta. A kdo ví: třeba se z ní jednou stane poezie.
