Báseň je jako zahrada. Obě potřebují prostor, čas a péči. Někdy vyroste divoký plevel obrazů, jindy se z jednoho semínka slova rozvine celá květina.

Jan Skácel byl básníkem zahrad a polí. Jeho verše často připomínají zpěv trávy nebo šeptání stromů. V jedné z básní říká: „Stromy jsou básně, které země píše do nebe.“ To je poezie, která stojí na obyčejném pohledu ven z okna.

Bohuslav Reynek měl svou zahradu v Petrkově, kde poezie a příroda splynuly v jedno. Jeho verše o zimě, sněhu, o kočkách i o hlíně nejsou jen popisem, ale modlitbou v obraze.

A František Hrubín? Ten dokázal v básních pro děti i dospělé ukázat květinu jako živého tvora. Zahrada je u něj nejen obrazem domova, ale i lásky, která se musí opečovávat stejně jako růže.

Zahrada je metafora poezie: obojí vyžaduje čas a obojí se odmění krásou, když jí nasloucháme. A možná právě dnes, v polovině září, stojí za to vyjít do zahrady nebo parku a zkusit si všimnout, jak kvete i obyčejný verš trávy.