Každý básník začínal někde – v obyčejném sešitě, mezi úkoly do školy nebo na okraji poznámek. První verše jsou křehké, naivní, ale mají zvláštní kouzlo: je v nich touha vyslovit se poprvé.
Jak vzpomínají na své začátky tito básníci:
Jan Skácel
Vzpomínal, že první verše psal „tajně a nesměle“, schované mezi úkoly. „Nevěděl jsem, co je poezie, jen že mne nutí psát.“
Jiří Orten
Jeho rané básně vznikaly už na gymnáziu. V denících si poznamenal: „Když se mi podaří jediný verš, který vydrží, je to, jako bych na chvíli vyhrál proti času.“
Sylvia Plath
Své první básně psala jako dívka do školního sešitu. Sama řekla: „Psala jsem básně, než jsem věděla, že jsou to básně.“
Petr Hruška
Vzpomíná, že první texty psal na okraj technických skript. „Byla to poezie spíš z nouze, než z rozhodnutí. Ale pak už nešlo přestat.“
Proč se vracet k prvním veršům?
Protože v nich bývá čistota, která se později ztrácí v řemesle. Básník hledá výraz, klopýtá – a právě to klopýtnutí má zvláštní půvab.
Možná i proto stojí za to listovat starými sešity – nejen u slavných jmen, ale i u sebe. Kdo ví, co v nich najdeme.
