Stůl je místo setkávání – a poezie k němu vždycky patřila. Chléb a víno nejsou jen potraviny, ale také symboly: práce, společenství, radosti i oběti. Básníci jim často dávají podobu posvátnou i každodenní.
Rainer Maria Rilke ve svých verších zmiňuje chléb jako dar, který přesahuje člověka. V Knize hodinek píše o prostém kousku chleba, jenž se stává znamením Boží přítomnosti.
Vítězslav Nezval ve sbírce Edison i jinde ukazuje víno jako nápoj radosti, opojení i přátelství. Sklenka se v jeho poezii proměňuje v metaforu touhy po životě a tvůrčí inspiraci.
Pablo Neruda věnoval chlebu celou báseň ve svých Elementárních ódách. V ní povýšil každodenní jídlo na symbol lidské práce a společného bytí. V našem překladu zní jeden z úseků takto:
„Chléb na stole voní,
dlaně jej lámou,
zrnko po zrnu,
píseň po písni,
rodí se člověk.“
Chléb a víno v poezii nejsou jen kulinářské motivy. Jsou znamením sounáležitosti: když lámete chléb nebo pozvedáte číši, nejste sami. A proto mají i verše o jídle sílu – připomínají, že poezie patří do života, ne na jeho okraj.
