Báseň je zvláštní druh hranice. Na jedné straně je jazyk, který všichni známe z každodenního života, na druhé straně ten samý jazyk, ale proměněný v poezii. Mezi nimi se rozprostírá úzký pás – místo, kde slova přestávají být jen nástrojem a stávají se světem.

Jazyk nás může dělit: cizímu verši nerozumíme, neznáme významy, které nese. Básně psané v jiném jazyce stojí před námi jako brána zamčená na složitý klíč. Proto jsou překladatelé tolik důležití – oni otevírají hranici, kterou bychom sami nepřekročili.

Ale jazyk nás může také spojovat. Básnickému obrazu – třeba „déšť, co padá na střechy starých domů“ – rozumí člověk v Tokiu, Brně i Buenos Aires. Obraz je univerzální, i když slova jsou jiná. Poezie tedy vytváří mosty: ukazuje, že hranice jsou jen dočasné a křehké.

Paul Celan, básník píšící německy o hrůzách holocaustu, přirovnával báseň k dopisu vloženému do láhve a vhozenému do moře — obraz, který nese naději, že verš může někdy nalézt cestu do srdce čtenáře.

Možná právě proto má smysl poezii číst i psát: je to způsob, jak z hranice udělat most, jak z cizího udělat blízké.