Dne 28. září 1971 zemřel Bohuslav Reynek – básník, grafik a překladatel, který většinu svého života prožil v tichu rodinného statku v Petrkově na Vysočině. Jeho tvorba byla skromná a nenápadná, ale dnes je považován za jednoho z největších básníků 20. století.
Reynkova poezie je prostá, ukotvená v krajině, ve zvířatech, v obyčejných obrazech zimy, sněhu, hlíny či koček. V nich dokázal zachytit cosi nadčasového – víru, úzkost i útěchu. Jeho verše často připomínají modlitbu, psanou šeptem, někdy až na hraně utrpení, ale vždy s paprskem naděje.
Kromě básní byl i výtvarníkem – jeho suché jehly a grafiky, často zobrazující biblické scény v kulisách české vesnice, patří dnes k nejcennějším dílům českého umění. Přesto během svého života zůstával Reynek spíše v ústraní, mimo literární i kulturní centra.
Český rozhlas ho nazývá „mlčenlivým svědkem z Vysočiny“ – básníkem, který nepotřeboval velká gesta, protože síla jeho díla byla právě v tichu a v pokoře (portrét zde).
Ukázka z Reynkovy poezie
(ze sbírky Had na sněhu, 1969)
„Zima je dlouhá,
sníh se rozestýlá,
do bílé pustiny
duše se schýlí.“
Tento krátký verš ukazuje vše, co je pro Reynka typické: jednoduchost, obraznost, duchovní rozměr i tichou sílu.
Když si dnes připomínáme jeho odchod, můžeme v jeho verších znovu číst: že i ticho má svůj hlas a že poezie nemusí křičet, aby dokázala promluvit k srdci.
