Archiv autora: Alena Nezbedova

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

Kolik mám ještě

Kolik mám ještě zbloudilých ptáčat
schovaných v lemu krajiny z krajek
zpěváčci uondaní na konci noci

čekají na další tón
uprostřed prázdna
očividně

Kolik mám ještě zbloudilých vran
trčících hlavy do nezoraných lán
zlodějíčci trpěliví ve dne i v noci

číhají nevině na vše ještě živé
seberou
nezkrotní

Kolik mám ještě kapek fantazie
k lapení hříšníků a záchrany obětavých

Kolik? Nikolik.

Došel dech.

Chci si jen hrát
na to, že mám.

Na refrén.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Očekávání

Očekáváš to, co schází
romantický výhled na oceán
hojnost ve spíži
bohatství na kontě
ukojení na těle
moudrost v hlavě
uznání na papíře
zdraví – kde to je (?)
lásku člověka.

Kdo čeká, najde
kapající kohoutek
tygra ve spíži
v kapse díru
prázdnou postel
zabydlenou kocovinu
vlastní zodpovědnost
a milovaného - Boha.

O čem to celé je?
O tom.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Motýlicí

Chci stát se motýlicí.

Mít drobné tělo a křehká křídla.

Nechat se unášet větrem

a konejšit sluncem

z louží pít

hltat těžké kapky nektaru

v barevných květech

takovou radostnou motýlicí

chtěla bych být

na celé tři dny

all-inclusive.

Kdo si počká, ten se dočká

Čekárna.

Koukám na to slovo.

Jedno z nejdivnějších slov, jaký existujete.

Čekárna je místnost na čekání. V čekárně bývají lidé, kteří na něco čekají, tedy čekající. Můžete čekat a přitom dělat iks jinejch věcí a přitom pořád čekat.

Jako fakt divný slovo.

Čekárna u obvoďáka je malá. Při čekání jste nuceni hledět si z očí do očí s ostatními čekajícími ve vzdálenosti cca půl metru. Obvoďák momentálně ordinuje v prostorách místního domova seniorů, jelikož zdravotní středisko prochází rekonstrukcí.

„Pracujete s koňmi?“ zeptal se mě onehdá po telefonu.

„Většinou ne,“ odvětím.

Chtěl vědět, jak blízko jsem potenciálnímu nakažení tetanem. Prý z výsledků krve vyplývá, že nemám dost protilátek a tak mám přijít na přeočkování. Říkal, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Za necelý půlrok, ve středu minulý týden odpoledne, už čekám v čekárně. A spolu se mnou čekají čtyři starší dámy. Čtyři čekající. A baví se.

„Jste objednaná?“

„Já jsem objednaná, a Vy?“

„Já jsem objednaná na druhou.“

Ve mě to v duchu hrkne, poněvadž já objednaná nejsem.

Řekl, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Dámy pokračují v čekání debatováním o čekání.

„Sestra říkala, že se to dneska všechno zdrželo, protože ráno bylo moc pacientů.“

„Aha.“

Pak tu samou informaci několikrát porůznu zopakují.

Já se snažím soustředit na korekturu postapokalyptické povídky a dělat jakoby nic. To jsou moje činnosti při čekání.

Pak se objeví nová čekající, čiperná dáma v již pokročilém věku.

„Dobrý den, jsem objednaná,“ ona.

„Já jsem také objednaná,“ říká první původní dáma.

„Já jsem objednaná na půl třetí,“ říká druhá původní dáma.

„Sestra říkala, že jsou dneska ve skluzu, protože ráno bylo moc pacientů,“ říká třetí původní dáma.

„Všichni jsme objednaní,“ řekne původní.

Ehm, kromě mě. Začínám se cítit blbě. Asi jsem se měla objednat.

Babča řekne: „Já jsem objednaná na druhou.“

Kouknu na mobil, je půl třetí. Tuším, že bude průser, pokud se dámy dozví, že já si čekám, aniž bych byla objednaná.

Víceméně, otevřou se dveře do ordinace, kdosi uvnitř zahuláká „Další“ a ta poslední dáma se vší pompézností vkráčí dovnitř. Ostatní tupě zírají.

„No, nějaký lidi jsou takoví…“ klevetí a každá to řekne znovu, každá svými slovy.

Mám toho dost. Další půl až tři hodiny tu sedět nehodlám, sbalím si saky paky a doma píšu doktorovi e-mail s dotazem, jestli se můžu objednat.

Další týden v úterý ráno opět čekám.

Napsal totiž, že mám přijít dopoledne, že stačí říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned. Jsem tam už před osmou, od osmi otvíraj. V čekárně čekají už tři babičky a jeden děda. Součet věku čekajících v čekárně by dal něco kolem pěti set. Sedím, jsem skleslá, uvědomuji si, že nemám ráda čekárny. Přemýšlím nad divností toho slova a jeho významem. Antonymum? Nečekat? Stát (to dělám i při čekání!). Ježiš, nic mě nenapadá! Je to prostě DIVNÝ slovo…

Ve dveřích do ordinace se objeví obvoďák: „Kdo jde na odběry krve? Půjdete dovnitř, tak jak vás zavolám!“

Tuším, že mu někdo odvyprávěl tu roztomilou příhodu ze středy minulého týdne. Pomalu se sesouvám na lavici, já na krev nejdu, já jdu na přeočkování. Všichni ostatní čekající zjevně jdou na krev…

Čtyři čekající se pustí do debaty.

„Vy jste tenhle a tenhle!“ říká dáma sedící naproti mě.

„Jak to víte?“
„Já na vás koukám oknem a vaši paní jste poznal na škole!“

Blá blá blá, ta babča je zjevně domorodá Kbelanda.

„A to střediskó? Kdy bude dostavěný?“
„To nikdo neví, typuju si dva roky, nejmíň!“

Doktor ve dveřích: „Další na odběry!“ jako by rušil příjemnou debatu v čekárně.

A já zase nic. Čekám jak divá, sklesle a zoufale. Už tu nechci čekat!

Vlastně si docela hezky povídají… blá blá blá

Postupně seniorky procházejí, mezitím přijde další starší dáma a sestřička si ji nechá zavolat a tak.

V jedné chvilce mě to nedá, zapojím se do debaty slovy: „A neměli byste jít spolu na kafíčko?“ když tu se opět otevřou dveře a kdosi cosi zahučí za nimi. Tak vstanu a zeptám se doktora zvědavě: „Zase lidi na odběry?“
Konečně si všimne, že je tam i někdo o padesát let mladší, a řekne, že jo.

Tak se otočím k čekajícím a huknu: „Kdo je další na odběry?“ zvedne se starý pán a já, huba jedna, mávnu rukou, jako že ho popoháním, se slovy: „Další! Šup šup!“

Uf.

Pak se znova sesunu na lavici. Neci čekat, neci!

V čekárně jsem zůstala jen já a babi naproti. Elegantní dáma čekanka kolem osmdesátky, klobouček, celá vyžehlená a ukecaná. Kouká mi na nohy a na teplý vlněný ponožky.

„Ty ponožky jsou dobrý, když je zima. Taky je nosím, si je pletu ze zbytků“ vyhrne trochu sukni a ukáže mi svoje vlněný ponožky. Ty jo, takhle moc jsem se s nikým v čekárně dosud nesblížila!

„A kde že to bydlíte?“ konverzuji já, v návaznosti na to, jak říkala, že toho pána vidá z okna.

„Tam co vy!“ hukne dáma.

„Jak to?“
„No, bydlím na Novákově náměstí! Já vás znám, vy bydlíte tam v tom žlutým domě ve vchodě na konci. Já vím, že tam chodíte, i děti znám!“
Mankote! Ona na mě kouká oknem dobrejch osmnáct let! Pomoc! Pomoc!

Konečně!

Otevřou se dveře do ordinace a v nich můj rytíř v bílém plášti – mile se na mě usměje: „A vy jdete na co?“
„Na přeočkování proti tetanu!“

Ano! Je to přesně tak, jak říkal! Že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned!

Opravdu, jasně, zřetelně kyne rukou se slovy: „Tak pojďte dál!“

Konečně jsem se dočkala!

Po několika minutách, injekci a příslibu, že se budu ovládat a po tři následující dny odolám pokušení pustit se do jakéhokoliv namáhavého sportovního výkonu, spokojeně odcházím s opravdu dobrým pocitem, že kdyby bylo potřeba, můžu bez obav pracovat s koňma.

Jsi mi

Jsi mi, lásko, potřebný

okna otevřený

však

ty dveře zamčený

Požádat chci anděly

by dvířka nám otevřeli

vdechli záři do tváří

a zahřáli je tou září

a my si zase vzpomněli

Jsi mi, lásko, potřebný

okna dokořán

však

ty dveře stále zavřený.

Jak ukrást

Jak uloupit tu chvíli

jak být si

v ruchu padlých andělů

jak růži zasít

a zalévat

a radovat se z krásy

když podzim se blíží

a poslední motýl

křižuje odkvétající květy

a o kapku nektaru

úpěnlivě prosí

Jak jen ukrást tu chvilku

jak upít z tvých rtů

vzpomínku na jaro

lásko…

Kyselina

Kyselina

Dávám ti lásky

vrchovaté hrsti

chytni ji

a oblékni se do ní

ty starosti a vrásky

a že jich bývá dosti

aspoň na chvíli

z života tvého

vyprovodím

Když se nad tím zamyslím…

kolem a kolem..

asi budu

opravdu

kyselina

hyarulinová.

Platonická

Posadila se na kraj lavičky. Upravila si sukni, prsty prohrábla krátké vlasy a z šedé kabelky po chvilce hledání vytáhla temně rudou rtěnku. Namalovala se. Za chvíli to přijde – polední ruch. Umělé jezírko probublávalo a vítr jemně šuměl rákosím zasazeným vedle něj. Do dlažby se opíralo slunce a odlesky prosklených vysokých kancelářských budov odrážely tisíce prasátek. Každodenní symfonie, která by se dala nazvat „Před obědem“, se právě ladila. Už dopředu věděla, co přijde. Přesně ve čtvrt na jednu se začnou zběsile otvírat automatická křídla vchodových dveří. Kolikrát si říkala, že by je měl někdo aspoň po dobu polední pauzy nastavit na „otevřeno“, místo toho, aby se vysouvaly a zasouvaly. Začnou procházet davy managerů a asistentek, úředníků a účetních, kteří se v proudech rozutečou do okolních restaurací nebo do food courtu nedalekého obchodního centra. Mrkla na hodinky a pak hned na ty dveře. Už.

Nenápadně vytáhla z kabelky bagetu a opatrně do ní kousla. Musela odfouknout loknu ofiny padající do čela, aby měla dobrý výhled na dveře. Znám je. Jasně, nejdříve skupinka štěbetajících sekretářek v decentních kostýmcích, hned nato čtyři mladíci, hubení a vytáhlí, ti musí pracovat v IT. Dva z nich vídá ráno přijíždět na kolech. Pak vyjdou na cigárko dva veledůležití zaměstnanci ostrahy. A pak…

Ano. Vyšel. Tento týden počtvrté! Srdce jí poskočilo.

Tmavě modrou košili vsazenou do světlých džín. Ležérní chůze, černé vlasy svázané do culíku, v ruce si nese notebook. Asi nejde na oběd, možná má schůzku. Očima hltala každý jeho pohyb a potají doufala, že ji nezahlédne. A potají doufala, že ji zahlédne. Zastavil se na chvíli a vzhlédl kamsi nahoru. Podívala se tím směrem, ale ničeho si nevšimla. Pak vytáhl z kapsy mobil a přiložil ho k tváři. Hovořil a přitom hleděl kamsi před sebe. Tu se zahleděl směrem k ní a ona nabyla dojmu, že se jejich pohledy právě setkaly. Symfonie dosáhla vrcholu. Její tělo zaplavil blažený pocit. Hned nato se otočil a odešel. Konec serenády. Finýto.

Kláru napadlo, že se už může vrátit do kanclu, když tu zaslechla ženský hlas: „Hezký hoch, viďte!“

Hrklo to v ní. Otočila se a spatřila na opačném okraji druhé lavičky sedět malou postavičku.

Kde se tu vzala uprostřed moderní čtvrti kancelářských budov slečna Marplová?

„No, sleduji už nějakou dobu, jak se na něj díváte!“

Drobná stařenka s kloboučkem se na ni potutelně usmála. V ručkách držela rohlík, který rozdrobila a část rozhodila kolem sebe. Takové pozdvižení pochopitelně nalákalo další skupinku zdejších nájemníků v šedoduhových oblecích – holubů. Nenechali se dlouho pobízet a pustili se do zobání.

„Prosím?“ rozhodla se dělat, jako že vůbec nechápe, o čem dáma hovoří.

„Ale to je jisté. Jste zamilovaná!“ řekla, jako by odhalila vražedkyni. Znovu to v ní hrklo.

„Prosím?“ opakovala jednoslovnou otázku.

„Kdo jiný by obědval měsíc, den co den, za každého počasí, bagetu na lavičce, když si může dojít do restaurace nebo jídelny… a přitom jeho oči pokaždé ožijí, když vyjde před budovu onen tmavovlasý mladík!?“

Uraženě se otočila na opačnou stranu a znovu kousla do oběda. Zmínka o mladíkovi se jí celkem nedotkla. Ale ta bageta! Vždyť to není pravda! Několikrát obědvala koláčky a onoho rána si nestihla v metru koupit nic, protože jí těsně předtím ujel autobus, a tak ukusovala scvrklé jablko z minulého dne! Ona bytost rozhodila drobky do dálky ku radosti opeřenců.

„Měla byste mu to říci…“ radila.

Zmohla se na jednu malou odpověď: „Nemohla…“

Marplová vztáhla ruku a opatrně se dotkla její paže.

„Pročpak by ne? Bojíte se něčeho?“

Jen co Klára polkla sousto, řekla: „Jsem vdaná…“

„Ach tak… a jste šťastná?“

To slyšet nechtěla. Do očí se jí vloudila slza. Otočila se ke stařence: „Ano, vlastně jsem. Ale…“

„Ale?“

Náhle to potřebovala dostat ven: „Nevím, nerozumím tomu. Těším se, až ho uvidím. Nenávidím se za to, že sem chodím, že nedokážu sem nechodit. Někdy se cítím jako voyér. A taky… taky… zrazuji manžela. Jsem špatná… taky si říkám, že se to děje, protože mi něco chybí, ale já vlastně nemám, nač stěžovat. Jen to tak prostě cítím…“

„To se ale někdy stává…“ poznamenala důchodkyně chápavě.

„Jak to myslíte, že se to stává?“

„Víte, to už je dávno…“ pokývala stařenka a znovu rozhodila drobky.

„Kdysi, za války jsem potkala jednoho. Pracovala jsem jako ošetřovatelka v jedné nemocnici a on byl můj pacient. Líbil se mi, ne, nelíbil, zamilovala jsem se do něj. Už si ani nemohu vybavit, s jakým zraněním u nás ležel, ale ještě dodnes vidím ty jeho oči. Zelenošedé velké oči. Jednou mě pohladil po ruce a já cítila… Ale to nikde neříkejte, cítila bych se… trapně…“

Klára si utřela slzu a sedla si o něco blíž, aby stařenku, která mluvila docela potichu, lépe slyšela. Věděla, že by se už měla vrátit do kanceláře, ale právě teď nemohla odejít.

„A co bylo pak?“

„Než odjel se svým oddílem, stihli jsme se jen políbit. Pak už jsem ho nikdy neviděla.“

„Zemřel?“

Stařenčiny oči se zadívaly do jejích.

„Nevím, co se s ním stalo. Ale věřím tomu, že se po válce vrátil domů, oženil se, měl kupu dětí a prožil dlouhý a šťastný život!“

Obě se rozesmály.

Zamyslela se. Jednou možná bude vzpomínat na bezvýznamného mladíka s culíkem, který kráčel na oběd.

Stařenka se pomalu začala zvedat z lavičky. Holubi doklovávali poslední zbytky svého oběda.

„Budu se muset rozloučit, musím ještě na poštu,“ podala jí ruku, jako by tím chtěla zpečetit, že se z nich staly přítelkyně. Klára stiskla vrásčitou dlaň.

„Asi jsem vám moc nepomohla, viďte! Tolik mi připomínáte mě samotnou… Tak jako vy jsem já tehdy sedávala na lavičce před nemocnicí a sobecky jsem doufala, že ho znovu přivezou mezi zraněnými…“

Stařenka se otočila a pomalým kolébavým krokem kráčela pryč. Klára se na sekundu zarazila, zamyslela a už při odchodu do kanceláře, spíš pro sebe, avšak ještě dost nahlas, pronesla: „Naštěstí není válka…“

Stařenka, jíž sluch i přes pokročilý věk bezvadně sloužil, se v tu chvíli zarazila. Otočila se Klářiným směrem a malinko tajemně se pousmála.

Umělé jezírko nerušeně probublávalo dál a vítr jemně šuměl rákosím zasazeným vedle něj.

Jako když

Je to zvláštní pocit

jako když

pluješ na loďce v klidném moři

a příjemně tě hřeje slunce do tváře

nebo když

brouzdáš barevným listím

jako když plaveš

a přitom nádherně voní hlína

nebo když

městem bloumáš a jen tak nahlížíš do výloh

usrkáváš laté a nic nemusíš

vůbec nic

nebo když

dokončuješ obraz a pořád ještě něco

sem tam ťuknout štětcem

uvnitř to toká

nebo jako když

ležíš v jarní trávě

oči přivřené

a nasloucháš bzučení včel

a štěbetání ptáků

a je ti úplně, ale úplně, jedno

že hned na kraji přírodní rezervace

hučí jeřáby

je to jako když

ti přilítne motýl na hřbet dlaně

skoro nedýcháš, protože

protože, protože

prostě motýl…

uf

jak jen

popsat ten pocit

když se člověk přestane bát

lásky?

Na Dušičky

Dojímám se

nad pestrostí spadaného listí

nad podzimní krásou chryzantém

nad plápolajícími plamínky

roztržitě umístěnými v městečku z kamene

dojímám se při pohledu na ní

nad vlnami lásky

jež proudí onou uličkou…

Možná i on se dojímá

tam – někde v Nebi.

Nebo snad – v současném životě?

Právě teď dostane škytavku.

„Někdo na mě myslí“.

To jen – jedna roztomilá

šedovlasá babička

kdesi na hřbitově

samou láskou pusinkuje

žulový náhrobek.

Takové kouzelné

pohlazení

na duši – čky.