Máš mě ve větru chycenou
panenku malou
z šatů máků stvořenou
modroočku s raněným křídlem
máš mě chycenou
mušku do sítí vosího pavouka
do podivné všednosti letoška
nevím, co si počít
nevím, co s tím
nevím, kam
nevím, jak
polapená, od ničeho nikam
v soustředěných liniích spánku
a tak si tu
bez významu jsem.
Ta vločka něžná
ze třpytu z hvězd snad stvořená
houpavým letem v noci
do dětské dlaně spadnula.
Ta vločka v dívčích šatech
snad šitých z brzkých červánků
k stáru v kapku sladkou
chytila Matka Země
do zlatavého pohárku.
By k soucitu nám připila.
(…)
Ukládáme si tě
do paměti srdce
do vzpomínek duše
do všeho, co nekouše
do radosti z radosti.
Už jsi uložená
na tisících podušek
s malou kuličkou z hrášku
docela vespod.
Nečekaně vše zmizelo.
Nebyla jsem já, nebyl jsi ty.
Kouzelný výhled na město mě nezaujal.
Neohlédla jsem se za rozkvetlou květinou.
Nechtěla jsem poslouchat romantické melodie.
Jako bych zmizela ze světa.
Nebo zmizel můj svět.
Jak být, když nejsem?
Jak snít, když vše, o čem jsem snila, jsem už prožila?
Jak dýchat, když vzduch voní jinak?
Jak se radovat, když nevidím?
Stala jsem se ničím
a ptala jsem se sebe ničeho,
zda ty výhledy, květiny, hudba
a dokonce ty
jste pořád tak důležití…
… až pak jsem se začala znovuobjevovat.
Kdopak za to může?
Déšť linoucí se z mraků.
List spadnuvší ze stromu.
Kdo jen za to může…
Slovo vyřknuté kdysi, na počátku.
Pole sedmikrás.
Kdo za to může?
Tma v hlubinách oceánu.
Podzimní mlha snad.
Stroj času.
Náhoda.
Přiblížení Venuše s neexistujícím Plutem.
Erupce na Sluncích.
Konjunkce zoufalství a osudu.
Špatně nastavený budík.
Ukažme si na něj!
Nerušte mě!
Hledám viníka…
Tak – kdo za to může?
Možná i já. Mé všeobsažné Nic.
Nejspíš Ty.
Ale ne…
To bych si nedovolila…
… vinit Tebe…
Tak Bůh.
Asi Bůh.
Proč ne – Bůh?
Svedeme to na Boha!
Hurá! Už vím!
Může za to – Nevěřící!
Jednou ráno v neděli
až na vrcholku větve
čtyři sestry kosí
červ ví proč
a červ ví proto
hádaly se vztekle.
Šedobílé stíny bloudící
temnou alejí
seschlé podzimní listí
sem tam zelenkavo
podzim odtikává do posledních okének
adventního kalendáře
z laciné čokolády
Bezkřídlí andělé
strání se kutálí
páter dokáže amen
uprostřed cesty
poslední pírko běloskvoucí
zaslechne z dálky
vzdychající
náhrobní kámen
Venku mlhavo
uvnitř na talíři náruč cukroví
pivo v lednici
láska na spadnutí
éter nesmyslně hlásá:
spolu to zvládneme
být si dál
Chápejte, přátelé
ač slavná toť neděle
než slezu z postele
chci zaspat realitu
chci ještě chvíli snít
o příchodu mesiáše…
Zpívali jsme
jen pouhé sloky
dvě jedné
milostné písně
zakusili jsme
jak chutná
zakázané ovoce
z ráje
nikdo to
neslyšel
jaká škoda (!)
zpívali jsme
krásně
z plna hrdla
pěkně
od srdce
v uzavřené
místnosti
jen pár
kulatých stolků
několik prázdných
křesel
dva nedopité
šálky kávy
a my dva
hříšníci
hříšní
jsme se následně po
aktu
upřímně zastyděli
omluvili se
vzájemně za to,
že nám
tak nějak
uteklo
to mnohonásobné vyšší
riziko
nákazy radostí.
Dotyk tvých očí uprostřed hrudní kosti rozvonil kůži přitažlivost pozvedla hladinu plátků z rudých růží mohutná záplava rozbouřila koryta řek zrychlila tep tvrdá krusta chránící před vpádem lásky popraskala jediným rázem územím všeho co mi ještě včera zdánlivě patřilo rozezněla se předehra lučních zvonků ano, to je ta melodie kterou slyšíš kterou slyšíš srdcem.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených,
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.
Strážce kamenných bůžku kráčí krajem zámecké kašny oprýskané pyšní se čarovnou mocí prý že vládne přesnosti vyzvánění městských věží prý že ovládá zvony v hermelínu z rudých růží s přáním radostného rána i hřejivé noci uprostřed památného háje uprostřed vzpomínek den co den kráčí si hlavu pyšně vztyčenou v podobizně páva toužíce oslnit onou mocí každičkého kolemjdoucího neschopen si připustit, že je jen jeden z tisíců prostých hledajících svůj dům holubí.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených,
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.
Jsem svědek korunní
U lavice obžalovaného
Jste obviněn! Ale z čeho?
Z lásky! Paragraf 365!
Ale já nic neproved!
Řada přišla na mě
A tak se vyznávám…
Napsala jsem tři hlásky
A pak dva verše na dva řádky
Co se vůbec nerýmují…
Žalobce se pousmál.
Výborně! Jak to bylo dál?!
Takže… zas utekla jsem… od sousloví
Vyhýbala se pohledu, kdy mi v očích čte
Uprostřed parket v podkroví
Mezi kamennými stěnami
Uprostřed
V sále hlučí dav.
Ticho! Dál? Tak mluvte!
Ptal se, co je se mnou
To cestu k srdci mému
V tu chvíli kdosi vyšlapal
Ten dotek se jen dotek
Musel, vždyť tolik chtěl
Věřte mi, je nevinný!
Soudce se mračí,
Na lavici červená se
Obviněný…
Napsala jsem tři hlásky
Pokorně se přiznávám
Ta nevinná tři písmena
Svůj napůl psaný autogram
Soudce se zasnil
Obviněný
Položil hlavu do dlaní
Co s tím?
Měla bych jeden návrh…
Zavřete nás do cely
Vždyť pro nás dva je stvořená
Tak ráda bych
Ty hlásky, verše dopsala!
Dav vydech
A soudce zvedl hlavu
Námitka?
Jsem svědek korunní
U lavice obžalovaného…
V síni zvané „Svědomí“
Žalobce krčí rameny
Dav lidí soudící
Se zdvih
Soudce buší do stolu
Ať je tady klid!
Nemám námitek!
Obhájce?
Napsala jsem tři hlásky
El – á – es
A pak ty dva verše na dva řádky
Mám
Tě…
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených,
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.