Zbývalo jen pár dnů do Vánoc. Ve vaně si hověl velký kapr a večer proběhla již tradiční bitka o mléčnou čokoládu z adventního kalendáře. Už jen dva dny, nemohla jsem se dočkat. Kdo nosí dárky pod stromek, mi někdo ve školce před lety prozradil. Paní učitelka za skleněnou výplní si asi myslela, že vypadá jako Ježíšek.
Přesto jsem Vánoce milovala, nejraději bych doma měla blikající výzdobu z celé Holešovické tržnice a bylo mi v té době jedno, že jde asi o kýč… Sídlištěm duněly petardy a za čerty se nevydávaly žádné malé děti. Nebo to bylo úplně jinak, to možná fantazie v devíti letech kreslí vše do barevna.
Každopádně, tu noc se přihodilo něco zvláštního. Probudilo mě takové podivné plácání, pak se ozvaly kroky, vzdechy a rány. Snažila jsem se probudit bráchu, ale ten ze spánku jen něco zamumlal. Tak jsem si přehodila peřinu přes hlavu, opustit pokoj jsem se tenkrát neodvážila.
Zloději, jistě vyrazili dveře a teď mučí moji babičku v obývacím pokoji, běželo mi hlavou. Pod peřinou se už nedalo dýchat, ale já nevylezu, nikdy! To jsem si byla tenkrát úplně jistá, ani za celej adventní kalendář…, říkala jsem si v duchu. Snažila jsem se vůbec nehýbat, abych se neprozradila. Tak dlouho jsem poslouchala děsivé zvuky, až jsem z toho nakonec přece jen usnula.
Někdy k ránu jsem se probudila úplně zpocená, opatrně jsem otevřela dveře našeho pokojíčku, v bytě byl klid. Linoleum v chodbě však zdobil proužek krve, to ale nebylo všechno. Hnědo červené fleky byly všude i na zdech a klikách. Když jsem se slzami v očích otvírala dveře do obývacího pokoje, vybavil se mi hororový díl majora Zemana s názvem Studna, který jsem jednou večer potají zhlédla pod křeslem mojí mámy. Občas mi nohama kazila výhled, ale i přesto se mi scéna z onoho seriálu navždy vryla do paměti.
To už jsem stála v pokoji, babička ležela na posteli a v ruce držela dlouhý kuchyňský nůž. Obličej měla od krve, vlastně byla od krve skoro celá, ale mrtvá nebyla. Pokojně oddychovala a chvílemi i spokojeně zachrápala. Moje další cesta vedla do kuchyně. Kapr na tom byl o dost hůř, měl svoji „studnu“ už za sebou. Vana byla prázdná a kuchyň vymalovaná krví do ruda.
Vánoce jsou zkrátka svátky klidu a míru, raději jsem se vrátila zpět pod peřinu.
V nastalém ránu zavládl předvánoční chaos, byt byl opravdu „vánočně“ vyzdobený, ale je třeba podotknout, že si za to kapr mohl trochu sám. Zřejmě měl sebevražedné sklony nebo se mu vana zdála příliš malá, když vyskakoval až do předsíně. Každopádně babička nás přece nechtěla světlem budit a vyřešila situaci po svém. Pro člověka narozeného v první světové válce mělo maso úplně jinou hodnotu, hlavně, že kapr tenkrát nevyhrál, i když možná to chvílemi bylo nerozhodně. Boj o život ve tmě v jednom pražském bytě měl nakonec jasného vítěze a kolem poledne zavoněla na stole rybí polévka.
Já od té doby sleduji kapry v kádích s lehkým odstupem, protože má pravačka nedisponuje takovou silou, a protože jsem se narodila v jiné době. V době, kdy bylo bohužel vše jaksi do ruda…