Nezkrotná ega
se protínají
na křížích
naších stejných protikladů.
Snad jednou zaslechnou
svá ANO.
V nocích
s magiemi
vzájemných ran do týla.
Nezkrotná ega
se protínají
na křížích
naších stejných protikladů.
Snad jednou zaslechnou
svá ANO.
V nocích
s magiemi
vzájemných ran do týla.
Souzním
s Tebou beze slov
na dálku pohledů
do očí
z protistran stolu.
V rozběhu opačnými směry
mlčíme nahlas
vykřičníky
bez vášní.
Potom se vracíme
na dosah paží.
Opory.
—
A s Tebou
souzním na dálku.
Světla
Nezkrotná ega
se protínají
na křížích
naších stejných protikladů.
Snad jednou zaslechnou
svá ANO.
V nocích
s magiemi
vzájemných ran do týla.
Pro výšku hloubek
Pro Uran v Neptunu.
Pro sám sobě protikladem
a můry u lamp v nočním parku
Pro duši Morticie Adamson
Pro Dionýsovu vinnou extázi
Pro tepající eros
tajemných zahrad s růžemi
Pro umdlévání do jasu
s motýly nad magnetickými poli.
Pro krajní svobodu.
Na hraně přežití.
To pro ta poupata
z vrchlíku Tvých myšlenek
uspořádat hody
Lukulské
Snít představy
o květných nedělích
opozičních vidění
Muž a Žena
Snad nezůstanou ušetřena
Medových opojení
u soutoku našich jedinečností.
Freezing chills
and snow-showers.
Still green bushes turned
– out of blue –
into a kind of winter fairy tale poetry.
WHAT A CRUEL TRANSMUTATION!
The erstwhile flowering life
still visible under its icy armor.
Still smelling its used-to-be perfumes.
So difficult to leave it nothing but vanishing.
Hopelessly detached
from what now we call just
ONE-TIME BEING.
So difficult not to cry over passing beauty.
To give up.
Simply.
In doubtful chance of future resurrection.
Sama s hřívou
černou tuší skicovanou,
světly z absinthu
na svět se dívá
zpod ametystových víček
– má v nich klíček –
každým douškem
a mrknutím
se odemyká.
Smělá.
Královna koní
Florindela.
Stál v poli sám,
strašáček vystrašený.
Ve větru povlával.
Větrem a bouřkami
dodával si síly
a snil o tom,
že jednou
– snad jen v jemnému vánku –
stane se rytířem lesní víly.