Archiv autora: Iveta Havlova

Orangutan

vidíš, to je moje srdce

ta rudá lepkavá opička

pohozený orangutánek

stáhnul sis zvuk

a tak jen vidíš

jak se mu žalostně otvírá tlamička

na Youtube po reklamě

surfeři mu posílají lajky

a sdílejí ho po síti

s přáteli

a ty co si stahujou zvuk

si z přátel odendaj

a ten orangutánek ani neví

že je z něj hvězda

taková sledovanost

pořád volá mámu

pořád volá někoho

měkkého z masa a

tepla

ale kdyby bylo nejhůř

bude stačit i drátěná figurína

s kusem látky a vatou vespod

vidíš, holka

kdybys kejvla

na to kamarádství

s benefitama…

teď tu trčíš

jak tvrdý Y

a tulíš se k drátům

Facebooku

Pokračování Krasohledu VII

Manželé. Ona kolem šedesátky, on robustní a svěží sedmdesátník. Stojí na autobusové zastávce, žena pročítá pomačkaný papírek.

On: Tady v tom domě naproti žil a pracoval doktor Otakar Zich, skladatel. Byl jsem se tam podívat, když jsi nakupovala.

Ona: Ty stehna ve slevě už neměli…

On: Něco mi to jméno říká, ale nemůžu si vzpomenout.

Ona: Já jsem si nevzpomněla na tu hořčici.

On: Doktor Otakar Zich… bručí si  a podrbe se na hlavě.

Ona: Vzhlédne… Proč sis nevzal čepici?

On: Co on to jenom skládal?

Ona: To je jedno.

 

Večer. Pořád oni dva. Měli sekanou bez hořčice, ona pročetla slevové noviny, on si ubalil dutinky a poučil ji o zprávách ze světa. Jdou spát. Ona v růžovém pyžamku s nápisem Barbie, které jí koupil. On v posledním pyžamu, které mu ještě zbylo po první manželce. Počká, až si ona lehne, pak zhasne lampičku. Natáhnou se k sobě, aby se políbili a oběma jim lupne v zádech. Srdečně se tomu zasmějou.

Lípa

Když jsem Tě poprvé uviděla

něco zapadlo

do hlubiny

Mé volání

se vrátilo

z hor

a krčilo se Ti

u nohy

v hluku rozhovorů

zahradní restaurace

Ale ve mně

už se uzlíky pupenů

rozvíjely do listů

K půlnoci

už jsem šuměla

jako koruna lípy

a začali si na mně

sedat ptáci

Hvězdy duší

ztracených

se chvěly

Na rtech

a kolem jazyka

mi ulpěla něha

 

U stolu už tou dobou

zbylo jen pár

vesmířanů

a mně v té chvíli napadlo

že přirozeností vesmíru

je být

ve smíru

A pak se všechno rozvonělo

a něco ve mně řeklo:

A jé, holka,

tohle bude vážný

Kytička

V dlani horkou kytičku

dětských prstíků

a v předloktí

osminkový rytmus

jeho kroků

 

Mlhou

– jak ten papejr

co je kolem vajíčka, mami –

se šikmo prodírají

sluneční vlákna

 

Opálený prodavač pohlednic

snídá housku pod orlojem

zatímco vítr trousí do tulipánů

vlhké polibky

z nedopalků

 

Jdu si

oblečená do průzračných slov

od tebe

cos mi poslal v osminkách

půlkách a – k večeru už –

celý

Nevím, co je za den

a synek má svetr naruby

Jen tak si plout

(Písňový text)

Jen tak si plout
rovnicí bez vzorce
slovíčka mnout
něco spí v závorce
Ve tmě tvá záhada
kreslí mi na záda

Jen tak si plout
lehká z tvých polibků
střevíčky zout
nehrát ti Lolitku
Bouřit si ve vánku
křičet ti do spánku

Vymyslet proud
v písmenkách malých dní
slabiky pout
rozvolnit v povodních
Dny co se nemění
proplouvat změnění

Nádechy

cítils ze mně

tuny ženské skořice

a věděl

že se celá rozliju

do všech tvých ramen

když se mě dotkneš

na místech

a mně už tehdy bylo

úzko

že nikdy nebudeme

mžourat do slunce

rozcuchaná

do divoka

tvou rukou

co se mně zmocňuje

v proudech

Plazíš se ve mně

kouřovýma očima

tě vtahuju

do sebe