Kolik možností
má člověk během dne!
A když znaven je
jednotvárností dnů,
vždy v noci přijdou sny tajemné.
I kdyby v poslední chatrči
v úplné samotě žil,
vždy krásou přírody,
rytmem roku,
objímán by byl.
A i kdyby do temné kobky
uvězněn byl, všemi odsouzen,
přesto s druhým břehem,
láskou života,
zůstal by propojen.
Hebká jemná
medově sladká
je žena
V muži zas
určitá naléhavost
se skrývá
Ona jako jezero
v němž voda stojí
nehybná, čeká
Dokud on ji nerozvlní
Do mohutnosti
Stenů a vln
Pak v jezeře se
Voda s ohněm sváří
A mlha lásky stoupá k nebi
Tam bohové ten
nektar lidství
lačně sají
Ztělesnění lásky
na zemi raněné
množstvím nenávisti
Stojím v údivu
nad tím zázrakem
tajemstvím starým
Jaký to lék
když muž a žena
se v touze rádi mají
Souvisí spolu
láska a slunce.
Je to cítit teď, po zimě,
kdy rozehřívá zkřehlá srdce.
Paprsky zlata
prozařují naše vlasy,
které v nich zlátnou
jako v poli klasy.
Ano, jestli existují
bytosti lásky, mazlení,
jsou spojené s teplem,
sluncem příjemným…
S chaosem za soumraku
napřímím se,
zvednu těžkou deku
našeho obydlí.
Venku fučí studený vítr
a mě se zase nechce vstát.
Jak těžké jsou teď dny
když nemám sílu stát.
Jakoby už nebylo za co bojovat.
Má lenost mě sžírá,
nostalgická apatie,
„není energie, není sil“
šeptá ta malá zmije.
Proč vlastně?
Z tepla dek vstávat
tančit pořád dokola
ty stejné tance?
Sporák, podlaha, špína umytá,
zítra znovu se usadí
Hlad ukojený dlouhým vařením
za pár hodin zas se prosadí
S chaosem za soumraku
přiletěl anděl,
zvedl těžkou deku
našeho obydlí.
Svým krásným zrakem
je celé prozářil…
Víš, anděli, ale…
tady snad už ani
NIKDO nebydlí…
Větvičky mile propletené v spřáteleném stromu.
Pupeny nalité tuší už jaro.
Slunce občas vykukuje a jsou i dny, kdy trůní na obloze celý, celičký den…
Koupe se v záři modré oblohy a mléčných bílých mraků.
Pak najednou, zase, přijdou dny, kdy obloha přetažená je šedobílým suknem.
A nebýt šepotu a veselých popěvků ptáků, na jaro by sis ani nevzpoměl.
Však tušení … přetrvává…a brzy propukne v OBROVSKÝ oslavný chór.
Jaro přichází! Jaro je tu!
Tisícem jiskřiček
tisíce drahokamů
sypaná je cesta.
Vznešenost sněhu přikrytá
žlutým světlem lamp.
Ty a já kráčíme
půlnočním tichem města.
vzduch kolem plní se
ozvěnou našich kroků.
Milá, pevná
třpytivá to cesta.
Tisícem jiskřiček
tisíce drahokamů
sníh je požehnán.
Něžně sněžně bílá…
jako víla.
Tancovala bosa.
Sníh obalil jí nohy.
Studená chladná rosa.
Nyní
k spánku uchystaná.
Přikrytá mlhou
leží.
Tichounce na ni
sněží.
Něžně sněžně bílá…
V srdci
má však teplo
červené jak rty.
Malá bílá víla.
Zimní krajina bílá
jako nevěsta
Zamrzlá utichlá chladná
rukou svou mrazivou
mi kyne
Proč ale teď, proč já ?
Ve svých snech stále
toužím po jiné ?
Proč nedám k ledu
city teplé vášnivé
proč ?
Toužím po tání ledů
v zimě hořce chladivé.
Po jarní krasavici toužím…
S úsměvem milým,
laskavým .
S náručí květů něžných
a s lůnem teple voňavým.
Však místo toho
k Sněhové královně na sáně
mnohý můj blízký usedá.
A já už Gerdou
nemohu dál být…
Už nemám na to sil!
Tak ubíhá mi den za dnem
a já uvnitř stále víc….uvadám.
Prosím tě Jaro
mou duši smutnou přijď,
uprostřed zimy
hezky pozdravit.
Tak nějak mile, víš,… mě zahřívej….
Bílé pruhy sněhu
na černých pažích stromů
Závratné lemování…
Zima si tiše na větvích
maluje pro zábavu
světlo i stín.
Bílý lem v černých snách.
Dětský smích zvoní
rozmarný a lehký
Jak v našich duších
usadil se prach, odplavený
po kapkách…
Agresivní, temná, zlá,
sobecká mrcha
umíš být.
Rysy ti ztvrdnou,
lícní kosti vystoupí,
oči ztmavou,
rty se stáhnou.
Jakobys vrčela…
a z očí ti šlehají blesky.
„Drž už…!“ sykneš
a nikdo si nedovolí,
ti v tu chvíli odporovat.
Jaká síla se vzdouvá
v těle křehké ženy.
Jaká energie,
když udeříš pěstí do stolu,
až tě ruka rozbolí.
„Už ne!
Tohle už ne!“
Hrdlo přeteklo
džbán se přeplnil
a byl rázně shozen ze stolu.
Teď střepy sbírám po zemi
Přesto mám ráda
tvé prudké vzpoury
jež tak pěkně
krví rozhýbají.
V ženě nejen princezna
i drak se skrývá
někdy s láskou pečuje
jindy s gustem ničí.
Ale nakonec
v této hře světla a stínu
se vše proměňuje
staré přetavuje.
Být člověkem,
ne andělem.
Být svobodným
ne dokonalým.
To dává šťávu našim dním,
vždyť v největší temnotě,
nakonec najdeme slunce
Vůně vzduchu po bouři,
kdy je ještě v éteru cítit
vybitá elektřina.
Závratná chuť života…
Teprve teď, v tom
co vzniká poté
je pravda
onen zlatý střední proud…