Ochutnat nicotu,
ochutnat prázdno,
byl z toho velký strach,
tak se tomu bránilo,
dlouho a silně.
Úsilí však vyčerpává,
pokud je dlouhodobé,
pokud je vydatné,
pokud nikam nevede.
Nevede nikam?
Vede do Nicoty,
vede do Prázdna,
které je úplné,
kde je Všechno obsaženo.
Vede nás To samovolně,
vede nás To samo sebou,
vede nás To laskavě,
i když skrze symptomy.
Jinak bychom neprohlédli,
nebyla by ochota,
nebyla by otevřenost,
nebyla by připravenost.
Rozpoznej to,
rozpoznej To,
pokud je ti mizerně,
Ono ti laskavě ukazuje

– už Mne vidíš?
Tady Jsem,
tady Jsem,
probuď se a nespi.
Vždyť jsi také Mnou…

Z pocitu samoty dávat,

dávat, i když se cítíš sám.

Oživit propojení, propojení se světem,

i s minimem energie.

S nadějí, že něco se vrátí,

aby rovnováha zachována byla.

Investovat s minimálním kapitálem,

ale s nadějí.

Výsledek odevzdat,

vše má tendenci se vyvažovat.

Kdo něco dá,

ten i dostane.

Koloběh se obnoví,

rovnováha zase nastane.

Vše se ladí,

jak je potřebné.

Kam to vlastně vede?

Není věděno.

Je to tak zásadní?

Je to tak klíčové?

A co když ne?

Být v souladu je nejvíc.

Být v souladu,

plně prožívat,

žít naplno,

o to tu jde.

Je podružné jak,

to neřeš…

Buď u všeho vědomě,

pak jsi v obraze.

A to je vlastně vše.

Je to příliš jednoduché?

A proč ne?

A to „příliš“ vypusť.

Je to krásně jednoduché,

přijmi to, jak to je.

Jsi, kde máš být,

žiješ, jak máš žít.

Nic jsi neprošvihl,

nic ti neuteklo,

vše proběhlo, jak mělo,

a i nadále probíhá.

Věci se dějí,

přestaň je hodnotit.

Jsou, jaké jsou,

jen je pozoruj.

Pozoruj je – včetně sebe,

svého chování,

tendencí a sklonů.

Co je teď silnější?

Co je silnější?

Co převládne?

Kam tě Život vede?

Odevzdáš se mu?

Jsi tu správně,

o tom není pochyb,

pochyby propusť,

jsou zbytečné.

Užívej, co je.

Prostor, mám rád prostor, prostor je krásná věc.
Jestli to máte podobně, přijďte o tom na pokec.
Volnost, rozlet, pohoda, spousta různých možností,
to je báječná věc.
Kdo to máte podobně, přijďte na pokec.
Lehkost přímo hmatatelnou cítím v prostoru.
Člověk by snad i zatoužil vznést se někam k obzoru.
Kdo ten prostor vymyslel? Který inženýr?
Zasloužil by Nobelovku, génius to byl.
Až vám bude těsno, odložte kravatu.
Vyhrňte si rukávy, pomalu a bez chvatu.
Vydejte se na místa, kde vás nic netlačí.
Leckdy třeba i městský park k tomu postačí.
Zhluboka se nadechněte, vydechněte s úlevou.
Všechna možná sevření nechte za sebou.
Usmějte se trochu na svět, nyní příznivý.
Kam jste se to předtím hnali? Kdo mi odpoví?
Létám, já si létám...
Pojďte se taky proletět, ochutnat lehkost bytí,
která nás všechny sytí.
Která nás sytí...

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Sere pes, sere pes,

sral již včera,

sere i dnes.

Sere večer, v noci i ráno,

má tedy již pod sebou

řádně nasráno.

Nijak se s tím nesere

– co vysere, vysere,

co nevysere, nevysere.

Nijak se s tím nepáře,

proto se mu hovno

v prdeli nezadře.

Mezi sraním hojně prdí,

občas to i trochu smrdí.

„Fuj, co to tady děláš?“

„Hovno, copak si nevšímáš?

Přece se neposeru,

to se raději kulturně vyseru.

Vyseru se zvysoka,

úleva je pak dosti veliká.

Haf haf!“

Všeho akorát,

žádné upínání se,

na nic, hlavně na nikoho,

všeho přiměřeně.

Když je něčeho málo,

chybí to.

Když je něčeho příliš,

včas to uznej jako fakt.

Závislost zanechává stopy…

Však to zná asi každý…

Zamilovanost a tak…

Upnutí se na něco

či na někoho.

Pevný bod hledej v Sobě.

Všeho ostatního přiměřeně,

tak akorát.

Vymizení předmětu závislosti

depresi přináší…

Přijmi to a opusť lpění.

Žádné lpění prospěšné není.

Prostě všeho akorát.