Dne 28. září 1971 zemřel Bohuslav Reynek – básník, grafik a překladatel, který většinu svého života prožil v tichu rodinného statku v Petrkově na Vysočině. Jeho tvorba byla skromná a nenápadná, ale dnes je považován za jednoho z největších básníků 20. století.

Reynkova poezie je prostá, ukotvená v krajině, ve zvířatech, v obyčejných obrazech zimy, sněhu, hlíny či koček. V nich dokázal zachytit cosi nadčasového – víru, úzkost i útěchu. Jeho verše často připomínají modlitbu, psanou šeptem, někdy až na hraně utrpení, ale vždy s paprskem naděje.

Kromě básní byl i výtvarníkem – jeho suché jehly a grafiky, často zobrazující biblické scény v kulisách české vesnice, patří dnes k nejcennějším dílům českého umění. Přesto během svého života zůstával Reynek spíše v ústraní, mimo literární i kulturní centra.

Český rozhlas ho nazývá „mlčenlivým svědkem z Vysočiny“ – básníkem, který nepotřeboval velká gesta, protože síla jeho díla byla právě v tichu a v pokoře (portrét zde).

Ukázka z Reynkovy poezie

(ze sbírky Had na sněhu, 1969)

„Zima je dlouhá,
sníh se rozestýlá,
do bílé pustiny
duše se schýlí.“

Tento krátký verš ukazuje vše, co je pro Reynka typické: jednoduchost, obraznost, duchovní rozměr i tichou sílu.

Když si dnes připomínáme jeho odchod, můžeme v jeho verších znovu číst: že i ticho má svůj hlas a že poezie nemusí křičet, aby dokázala promluvit k srdci.

Báseň je zvláštní druh hranice. Na jedné straně je jazyk, který všichni známe z každodenního života, na druhé straně ten samý jazyk, ale proměněný v poezii. Mezi nimi se rozprostírá úzký pás – místo, kde slova přestávají být jen nástrojem a stávají se světem.

Jazyk nás může dělit: cizímu verši nerozumíme, neznáme významy, které nese. Básně psané v jiném jazyce stojí před námi jako brána zamčená na složitý klíč. Proto jsou překladatelé tolik důležití – oni otevírají hranici, kterou bychom sami nepřekročili.

Ale jazyk nás může také spojovat. Básnickému obrazu – třeba „déšť, co padá na střechy starých domů“ – rozumí člověk v Tokiu, Brně i Buenos Aires. Obraz je univerzální, i když slova jsou jiná. Poezie tedy vytváří mosty: ukazuje, že hranice jsou jen dočasné a křehké.

Paul Celan, básník píšící německy o hrůzách holocaustu, přirovnával báseň k dopisu vloženému do láhve a vhozenému do moře — obraz, který nese naději, že verš může někdy nalézt cestu do srdce čtenáře.

Možná právě proto má smysl poezii číst i psát: je to způsob, jak z hranice udělat most, jak z cizího udělat blízké.

Dne 15. září 1867 se v Opavě narodil Vladimír Vašek – známý pod literárním jménem Petr Bezruč. Do české poezie vstoupil jedinou, ale mimořádně silnou knihou: Slezskými písněmi.

Bezruč nebyl typickým literárním bohémem. Pracoval jako poštovní úředník, žil spíše v ústraní a do literatury vstoupil až později. O to víc jeho básně zasáhly. Slezské písně (1909) jsou syrovým obrazem sociální nespravedlnosti, tvrdého života horníků a dělníků, i národnostního útlaku ve Slezsku. Je to poezie plná hněvu, ale i lásky k rodnému kraji.

Slavná báseň Maryčka Magdónova vypráví tragický příběh dívky, jejíž rodina se zlomí pod břemenem bídy. Stejně naléhavé jsou i básně o hornících a venkovanech, kteří bojují o důstojnost.

Bezručova poezie ukazuje, že verš nemusí být ozdobou, ale může se stát zbraní. Jeho hlas nebyl jen literární – byl i občanský, sociální, a právě proto jeho básně neztratily naléhavost ani po více než sto letech.

Ukázka z básně Maryčka Magdónova

(v překladu redakce do současné češtiny)

„Na haldě stála,
vítr jí rval vlasy,
dívala se dolů,
do černé propasti.“

Síla obrazu je v jednoduchosti: jen pár slov, a před čtenářem se otevírá propast bídy i zoufalství. Pokud tedy Bezruč skutečně napsal všechny básně ve Slezských písních…

Stůl je místo setkávání – a poezie k němu vždycky patřila. Chléb a víno nejsou jen potraviny, ale také symboly: práce, společenství, radosti i oběti. Básníci jim často dávají podobu posvátnou i každodenní.

Rainer Maria Rilke ve svých verších zmiňuje chléb jako dar, který přesahuje člověka. V Knize hodinek píše o prostém kousku chleba, jenž se stává znamením Boží přítomnosti.

Vítězslav Nezval ve sbírce Edison i jinde ukazuje víno jako nápoj radosti, opojení i přátelství. Sklenka se v jeho poezii proměňuje v metaforu touhy po životě a tvůrčí inspiraci.

Pablo Neruda věnoval chlebu celou báseň ve svých Elementárních ódách. V ní povýšil každodenní jídlo na symbol lidské práce a společného bytí. V našem překladu zní jeden z úseků takto:

„Chléb na stole voní,
dlaně jej lámou,
zrnko po zrnu,
píseň po písni,
rodí se člověk.“

Chléb a víno v poezii nejsou jen kulinářské motivy. Jsou znamením sounáležitosti: když lámete chléb nebo pozvedáte číši, nejste sami. A proto mají i verše o jídle sílu – připomínají, že poezie patří do života, ne na jeho okraj.

Bolest a smutek patří k poezii stejně jako radost. Básníci se jich nebojí – naopak, dokážou je přetavit do slov, která se stávají útěchou pro čtenáře. Smutek je v básni víc než pouhé sdělení: je to rytmus, ticho mezi verši, ozvěna, která dlouho doznívá.

Paul Celan psal o smutku, který už není jen osobní – jeho Todesfuge (Fuga smrti) je jednou z nejtemnějších básní 20. století, vyjadřující hrůzu holocaustu. Bolest se v ní stává kolektivní pamětí.

Jan Zahradníček prožil těžká léta ve vězení a jeho poezie, psaná v odloučení od rodiny, je svědectvím o bolesti, která je zároveň modlitbou.

Anna Achmatovová ve své poezii dala hlas utrpení celého národa. V Rekviem se její osobní bolest nad ztrátou blízkých spojila s dějinnou tragédií stalinismu.

František Halas byl mistrem smutku. V jeho sbírce Torzo naděje je bolest osobní i společenská. Dokázal psát o ztrátě, aniž by sklouzl k patosu – jeho smutek je hluboký, ale pokorný.

Smutek v poezii má paradoxní dar: dokáže být útěchou. Když čtenář čte o bolesti jiného, není ve své samotě sám. A možná právě proto je poezie jedním z nejhlubších způsobů, jak se smířit se smutkem – ne vyhnout se mu, ale přijmout ho a vyslovit.

V táborech

František Halas (z „Torzo naděje“)

V táborech utečenců
zima je a bída
v táborech utečenců
je sám žal

rodička tichá synka hlídá
hladem se rozplakal

Nic není ženě po nicotě
nic není ženě do zmaru
přejede dlaní po životě
Zas bude všecko po staru

V táboře utečenců
narodil se synek
v táboře utečenců
vlaje prapor z plínek

zástava věčná trpícího lidu
ať vlaje dál a přes tu všechnu bídu

Každý básník začínal někde – v obyčejném sešitě, mezi úkoly do školy nebo na okraji poznámek. První verše jsou křehké, naivní, ale mají zvláštní kouzlo: je v nich touha vyslovit se poprvé.

Jak vzpomínají na své začátky tito básníci:

Jan Skácel
Vzpomínal, že první verše psal „tajně a nesměle“, schované mezi úkoly. „Nevěděl jsem, co je poezie, jen že mne nutí psát.“

Jiří Orten
Jeho rané básně vznikaly už na gymnáziu. V denících si poznamenal: „Když se mi podaří jediný verš, který vydrží, je to, jako bych na chvíli vyhrál proti času.“

Sylvia Plath
Své první básně psala jako dívka do školního sešitu. Sama řekla: „Psala jsem básně, než jsem věděla, že jsou to básně.“

Petr Hruška
Vzpomíná, že první texty psal na okraj technických skript. „Byla to poezie spíš z nouze, než z rozhodnutí. Ale pak už nešlo přestat.“

Proč se vracet k prvním veršům?

Protože v nich bývá čistota, která se později ztrácí v řemesle. Básník hledá výraz, klopýtá – a právě to klopýtnutí má zvláštní půvab.

Možná i proto stojí za to listovat starými sešity – nejen u slavných jmen, ale i u sebe. Kdo ví, co v nich najdeme.

Báseň není jen vyprávění, ale i obraz. Básník si půjčuje slova, aby jimi namaloval něco, co oko nevidí a co srdce jen tuší. Někdy stačí jediná metafora – a před námi se otevře celá krajina.

Vezměme si ukázku z veršů Františka Halase (Staré ženy):

„Na starých ženách
život ulpívá
jak na jablku
vrásčitá kůže.“

Na první pohled prostý obraz: vrásky staré ženy připodobněné ke zvrásněné slupce jablka. Ale když se zastavíme:

• Přirovnání není jen vizuální – Halas ukazuje také pomíjivost, dozrávání, sladkost i blízkost konce.
• Významová vrstva: vrásky nejsou jen stopou stáří, ale důkazem života, který se do těla vepsal.
• Emocionální účinek: čtenář necítí jen melancholii, ale i něhu – jablko je ovoce, dar, živitel.

Čtení básnického obrazu je tedy hledáním skrytých vrstev. Otázky, které si můžeme položit:

1. Co mi obraz ukazuje doslova?
2. Jaké asociace ve mně vyvolává?
3. Jak se obraz propojuje s celou básní?

Metafora je klíč. Když ji pootočíme, ukáže nám nový výhled. A právě v tom je síla poezie – z pár slov se otevře nekonečná krajina významů.

Báseň je jako zahrada. Obě potřebují prostor, čas a péči. Někdy vyroste divoký plevel obrazů, jindy se z jednoho semínka slova rozvine celá květina.

Jan Skácel byl básníkem zahrad a polí. Jeho verše často připomínají zpěv trávy nebo šeptání stromů. V jedné z básní říká: „Stromy jsou básně, které země píše do nebe.“ To je poezie, která stojí na obyčejném pohledu ven z okna.

Bohuslav Reynek měl svou zahradu v Petrkově, kde poezie a příroda splynuly v jedno. Jeho verše o zimě, sněhu, o kočkách i o hlíně nejsou jen popisem, ale modlitbou v obraze.

A František Hrubín? Ten dokázal v básních pro děti i dospělé ukázat květinu jako živého tvora. Zahrada je u něj nejen obrazem domova, ale i lásky, která se musí opečovávat stejně jako růže.

Zahrada je metafora poezie: obojí vyžaduje čas a obojí se odmění krásou, když jí nasloucháme. A možná právě dnes, v polovině září, stojí za to vyjít do zahrady nebo parku a zkusit si všimnout, jak kvete i obyčejný verš trávy.

Deník je tichý společník. Neptá se, neodmlouvá, jen naslouchá a zaznamenává. Mnozí básníci si jej vedli – a právě z deníkových zápisků často vyrůstá poezie, která působí nejsilněji.

Jiří Orten psal své slavné Deníky doslova „na cestu“ – věděl, že mu čas může být krátký, a proto každodenní zápis dostal zvláštní naléhavost. V nich je slyšet, jak obyčejný den – kroky, setkání, obava, touha – získává básnickou váhu.

Ale deník není jen útočištěm tragických osudů. Jan Zahradníček i František Halas si zapisovali nápady, které pak přerůstaly v celé básně. Záznam myšlenky se tak stal semínkem poezie.

A co světová literatura? Charles Baudelaire po sobě zanechal Důvěrné deníky (Journaux intimes), fascinující směs aforismů, nálad a sebereflexe. Čteme v nich úsečné, temné věty, které by obstály jako básně v próze:

„Být spravedlivý vůči sobě – je těžší než být spravedlivý k druhým.“
„Démon je vždy s námi. Chtěli bychom se ho zbavit – a přitom mu patříme.“

Deníková poezie učí, že i obyčejná věta „dnes pršelo“ může mít v sobě obraz světa, pokud ji vyslovíme s vnímavostí. Básník nepotřebuje velké příběhy – stačí drobný záznam. Zapsaná každodennost je totiž budoucí paměť.

Možná i proto má smysl začít si dnes psát vlastní zápisník. Nemusí to být rovnou báseň – stačí krátká věta. A kdo ví: třeba se z ní jednou stane poezie.

(editorial k 8. září 2025 – Mezinárodní den gramotnosti)

Umíme číst a psát. Zní to samozřejmě, ale není. Po celém světě jsou stále miliony lidí, kteří tuto možnost nemají. A přitom právě písmo je klíčem ke svobodě: otevírá knihy, dopisy, zákony i básně. Bez písma se člověk stává němým svědkem dění, bez možnosti bránit se nebo tvořit.

Literatura – a poezie obzvlášť – nám to připomíná nejlépe. Básník totiž nepotřebuje nic než jazyk. Slova jsou jeho nástroje, papír jeho svět. Ať už je to několik řádků haiku, nebo mohutný epos, pokaždé je to důkaz, že písmo dává hlas tomu, kdo by jinak mlčel.

Historie ukazuje, že gramotnost je víc než jen technická dovednost. V 19. století byla v českých zemích spojena s národním obrozením: čtení knih a novin se stalo cestou, jak vyrůst ze stínu a stát se samostatným. A dnes? Písmo je náš filtr – v době zahlcené informacemi nám umožňuje rozeznat smysl od balastu.

Když si dnes otevřeme knihu, čteme báseň nebo jen zprávu na obrazovce, měli bychom si připomenout, že za každým písmenem stojí možnost být svobodný. Číst znamená rozumět. A rozumět znamená nebýt bezmocný.