Přišel prosinec, teplota klesla pod bod mrazu a začalo hustě sněžit, napadlo až padesát centimetrů sněhu. Sníh zahalil přírodu do bílé pokrývky a všude vládla pohoda a klid.

Ve škole se děti nemohly dočkat poslední vyučovací hodiny. Jakmile zazvonilo, rozprchly se ven. Jenom jeden chlapec neměl důvod pospíchat, loudal se jako poslední chodbou ven a u hlavních dveří jej zastavil jeden ze spolužáků. Zeptal se, zdali půjde po obědě sáňkovat. „Nemám bohužel sáňky,“ odpověděl Josef sklesle.

„To nevadí, můžeš jít i tak a někdo tě vždycky sveze.“

„Já nevím, musím se zeptat doma.“

„Dobře, ale snaž se přijít.“

Josefovým přáním bylo vždy mít sáňky, jako mají ostatní spolužáci, aby mohl také sjíždět kopce dolů, ostře brzdit nohama, aby nesrazil někoho, kdo už zase se sáňkami vybíhal nahoru. Ale byl bohužel odsouzen jen poskakovat dole a čekat, který z chlapců ho sveze jako spolucestujícího. A proto se cítil méněcenný, poněvadž pocházel z chudé rodiny. Jeho otec byl Kolářem a musel počítat každou korunu, aby s tím málem, co mají, vystačili na základní věci. Tudíž na sáňky peníze nebyly.

Odpoledne dostal Josef svolení jít na kopec. Vyběhl do půli kopce, kde viděl zpovzdálí svého spolužáka s ostatními, jak si to s radostným křikem sjíždějí dolů na cestu. Rozběhl se za nimi. Zde si spolužák všimnul Josefa. Nechal ostatní za sebou a věnoval se jemu. Chlapec prožíval nahoře krásný a šťastný okamžik svého dětství. Nechtěl, aby se tento moment rozplynul do všedních starostí a povinností. Ale čas se bohužel zastavit nedá, přehoupl se k půl páté odpolední, slunce zalézalo za kopec a začalo se stmívat. Zůstali tam už jenom oni dva.                                                                                                                                          „Díky za svezení, opravdu jsem si to užil,“ řekl Josef radostně.

„Mohli bychom si to zase zopakovat?“

„Určitě!“  Poplácali se po ramenou a rozešli se každou svou cestou. Další den, když chlapec odcházel ze školy, rozhodl se ještě zastavit ve Střížovském kostele se pomodlit k Ježíši Kristu, neboť věřil, že vyslyší jeho prosbu. Na závěr modlitby se správně pokřižoval a poděkoval mu, jak to viděl na mších, bál se, že by se jinak jeho přání nesplnilo. Jeho dětská dušička stále věřila.

Naneštěstí, co čert nechtěl, právě pět dní do vánočního svátku se počasí změnilo. Teplota stoupla, sníh roztával a nastala nepříjemná deštivá zima. Josef byl skleslý, že si sníh moc neužil. Ale těšil se na vánoce. Celé městečko bylo vyzdobené vánoční dekorací a vánočními trhy, odkud se linula vůně různých dobrot, kde rodiče Josefovi koupili výjimečně nějakou sladkost. A všude vládla vánoční atmosféra. Na štědrý den vypomáhal rodičům s vařením, ostatními sourozenci ustrojili stromeček. Dopoledne nic nepojedl, aby viděl zlaté prase, ale večer při štědrovečerní večeři se s chutí pustil do jídla. Po večeři si dali ještě trochu cukroví. Za moment se z vedlejšího pokoje ozval zvonek a děti mohly vstoupit dovnitř. Viděly před sebou nádherně rozsvícený stromeček se svíčkami a po koledách jeden se sourozenců chopil rozdávání dárků. Poté, co dárky byly rozbalené a pod stromečkem už nic nezbylo, Josefovi začalo být smutno. Říkal si, že se asi málo modlil a že v příštím roce to musí napravit. Když vtom se z koutu u krbu ozval otcův hlas: „Josífku, podívej se ještě jednou pod stromeček i zezadu, jestli tam náhodou Ježíšek něco nenechal?“ Josef se z trucu zvednul a šel ke stromku. Smrk byl velký a hustý, takže nebylo vidět do zadu. Obešel ho a nahmatal předmět. Snažil se ho vyndat, byl těžký, ale povedlo se. Rozbaloval rychle, jeho zvědavost ho hnala kupředu. „Sáňky!“ vykřikl chlapec nadšeně, až se mu oči zalily radostí. Konečně se mi splnil můj sen. Prohlížel si je ze všech stran. Byly nádherné, vyřezávané, ještě voněly po čerstvém dřevu. Jeho nejstarší bratr mu je potají postavil ve své truhlářské dílně.

Teprve ráno si Josef uvědomil, že nyní má sáňky, ale za okny není sníh. Večer, když seděl na posteli a díval se z okna – obloha se mu zdála zvláštně barevná do oranžova. Netušil, že je to předzvěst sněhové vánice. Při vstávání si všiml zasněženého okenního parapetu,  naklonil se více a viděl před sebou bílo. Já tomu nemohu uvěřit, to je snad zázrak. Podíval se ještě jednou, zdali ta iluze nezmizela. Poté vyběhl z místnosti dolů do kuchyně k rodičům plný radosti, že má konečně sníh.

Potom se obrátil na dřevěný krucifix s Ježíšem Kristem a věděl, že to vše zařídil on a ukápla mu slza štěstím.