V roce 2013 si Česká republika připomíná 200. výročí úmrtí jednoho z největších a světově nejuznávanějších skladatelů druhé poloviny 18. století  Jana Křtitele Vaňhala.      

         Jan Křtitel Vaňhal se narodil v rodině koláře Jana Vaňhala 12. května 1739 v Nových Nechanicích ve Východních Čechách. V tamních matrikách jméno Vaňhal nebylo nalezeno, některé prameny tvrdí, že byl holandského původu a jmenoval se van Hall.

Základy hudebního vzdělání získal u vesnického učitele a varhaníka Kozáka v Maršově. Kolem roku 1752 se začal učit hře na varhany pod vedením nechanického kantora Erbana. Učitel Erban postřehl v chlapci záhy velké nadání pro tento nástroj, a proto se mu maximálně věnoval. Vaňhalova varhanická dovednost mu dopomohla k tomu, že v roce 1757 teprve v osmnácti letech dosáhl varhanického místa v Opočnu. Krátce na to v roce 1759 obdržel místo ředitele kůru v Hněvčevesi – v dědině poblíž jeho rodiště. Vedle činnosti, již mu ukládalo toto povolání, se zabýval také hraním na housle a napsal též mnoho skladeb pro oba dva nástroje. Hněvčeveský duchovní správce Novák, zručný houslista a vzdělaný hudebník, povzbuzoval nadaného a přičinlivého Vaňhala k dalšímu ještě usilovnějšímu studiu skladby. Vaňhalovy práce vzbudily zájem u místní vrchnosti a byla to – jak biografické prameny udávají, majitelka nechanického panství hraběnka Schaffgotschová, která na své útraty v roce 1761 se rozhodla jej vzít do Vídně, kde studoval kompozici u Carla Ditterse z Dittersdorfu. U Ditterse z Dittersdorfu se Vaňhal zdokonalil ve skladbě tou měrou, že si získal ve Vídni zvučné jméno. Ve 26 letech již se stal ve vídeňských hudebních kruzích známým a ceněným umělcem. Zvláště tamní hudbymilovná šlechta zvala Vaňhala k soukromým produkcím, ale i jako domácího učitele (k jeho žákům patřil Ignáz Joseph Pleyel – rakouský skladatel, hudební vydavatel a významný stavitel klavírů, působící v Paříži), čímž získal hmotné zajištění a byl schopen se vykoupit z poddanství a stát se – podobně jako později Wolfgang Amadeus Mozart – jedním z  prvních nezávislých umělců. S podporou svých příznivců barona Riesche a hraběte Erdödyho v roce 1769 odjel na studijní cestu do Itálie. Postupně navštívil Benátky, Bolognu, Ferraru, Florencii, Neapol a Řím. Při své cestě Itálií zkomponoval dvě opery na Metastasiovy texty Trionfo di Clelia a Demofoonte. Obě tyto opery měly provedení v Římě a dosáhly značného úspěchu. Vaňhal měl také příležitost se v Itálii seznámit i se skladateli. V Benátkách se seznamuje s Ch.Willibaldem Gluckem a v Římě uzavírá přátelství s F.Leopoldem Gassmannem (český skladatel, rodák z Mostu), pro jehož operu napsal několik árií a s nímž se po dvou letech vrátil do Vídně. V roce 1771 mu baron Riesch zprostředkoval možnost stát se kapelníkem v Drážďanech. Tuto nabídku však musel Vaňhal odmítnout kvůli těžkému duševnímu onemocnění, které bylo vyvoláno nepřetržitým a stále stupňovaným zaměstnáním. Při svých záchvatech spálil mnohé ze svých dřívějších skladeb, ale ve světlých okamžicích složil několik drobnějších, půvabných prací. Po svém uzdravení byl několikrát pozván hrabětem Erdödym do Uher a Chorvatska a napsal k jeho žádosti spoustu mší, ofertorií, árií, litanií, množství Salve regina a dále veliké oratorium Umučení Ježíšovo a Stabat mater. Zpět do Vídně se vrátil v roce 1780 a stýkal se zde s předními hudebníky – Josephem Haydnem, Wolfgangem Amadeem Mozartem a Carlem Dittersem z Dittersdorfu, kteří oceňovali jeho kompoziční originalitu (jeho tvorba vykazovala jak galantní a klasicistní, tak i předromantické rysy). Stal se také členem unikátního smyčcového kvarteta ve složení W.A.Mozart – první housle, Carl Ditters z Dittersdorfu – druhé housle, Joseph Haydn – viola a Vaňhal – violoncello.

Za svého života patřil Jan Křtitel Vaňhal k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším autorům. V dopisu ze dne 24. října 1777 píše Mozart z Augsburku svému otci, že hrál na housle koncert B-dur od Vaňhala se všeobecným potleskem. Jeho skladby se šířily jak v opisech, tak v tištěných edicích. Zájem o ně projevovaly nakladatelské domy po celé Evropě. A od roku 1800 se jeho tvorba objevovala i ve Spojených státech amerických.

Vaňhal byl také úžasně plodným skladatelem. Napsal celkem asi 100 symfonií, 100 kvartetů pro smyčce, několik trií pro klavír, housle a cello, 25 mší, 36 offertorií, 30 Salve regina, 2 rekviemi, oratorium, Stabat mater a četné koncerty pro různé nástroje.

O jeho soukromém životě se zachovalo málo zpráv. Víme jen, že se v roce 1780 oženil, že žil ve spořádaných poměrech a že byl činným až do sklonku svého života.

Jan Křtitel Vaňhal zemřel po krátké nemoci 20. srpna 1813 ve Vídni, ale jeho hudba nadále zůstává v našich srdcích.

Je nádherné slunečné odpoledne a u rodiny Tůmových vládne rodinná pohoda. Dospělí popíjejí na zahradě čaj a jejich dvě malé děti si blízko nich hrají u jezírka. Nikdo z nich ještě netušil, že v několika dalších minutách budou bojovat o život.

„Kubo, půjč mi také na chvíli tvojí lodičku, už si jí měl dlouho,“ žadoní jeho mladší bratr.  „Dobře, půjčím ti loďku, ale drž ji tady za trup, ne za stožár, to by jsi jí brzy zničil,“ poučil ho Jakub a sedl si u vody na sluncem rozpálený kámen a díval se na bratra. Za moment Jakub uslyší, jak matka se ho na něco ptá a odvrací zrak, aby ji odpověděl. Náhle zaslechne šplouchnutí – rychle vrací pohled zpět a lekne se, když bratra vidí ve vodě. Chlapec ve vodě bojuje. Plácá okolo sebe rukama a nohama, aby se udržel nad hladinou. Ale nejde to, stále se vynořuje a opět ponořuje a lapá po vzduchu. Jakub si uvědomil, že se David topí a běží se slzami v očích k rodičům:  „Mami…tati! David spadl do…do vody!“ volá chlapec štkajícím hlasem.  „Co se stalo?“ ptají se rodiče udiveně. „David se topí!“ křičí chlapec. Rodiče se v mžiku zvedli a utíkali k jezírku. Otec se ten moment nezdržoval sundáváním bot a skočil rovnou za svým topícím se synem. Vytáhl ho na kamennou dlažbu a začal ho všemožným způsobem oživovat. Matka mezitím zavolala záchranku. Vzhledem k velkému rozrušení nebyla schopna při rozhovoru s dispečerem linky stopadesátpět objasnit správně synovu situaci. Proto dispečer dospěl k závěru, když předával informaci  záchranářům, že situace  nebude tak vážná, a na místo poslal sanitku.

Pro jeho rodiče to bylo dlouhé. David byl stále v bezvědomí, promodralý, jen občas otevřel oči. Ty oči byly černé, jak se mu panenky roztáhly. Tento stav se děje jenom na pokraji smrti. Otce samotného to vyděsilo. Pokračoval v oživování chlapce nepřímou srdeční masáží srdce a dýcháním z úst do úst. A netrpělivě čekali na příjezd záchranky. Když přijela na místo, lékař zjistil, že je chlapcův stav opravdu vážný a zavolal na místo zdravotnickou posádku vrtulníku. Mezitím lékař zahájil resuscitaci. David nedýchal a neměl puls, lékař nepřestával se srdeční masáží. Asi za deset minut srdíčko naskočilo, následně chlapce zaintuboval, připojil na dýchací přístroj. Dále mu byly podány léky na podporu krevního oběhu. Vzhledem k tomu, že chlapec byl poměrně dlouhou dobu ve studené vodě, podchlazení mu zachránilo mozek před poškozením z nedostatku okysličení.

Posádka vrtulníku Davida uložila do baby – bagu a připravila jej k transportu. Davidova matka si ještě na moment vzala chlapcovu ruku, aby mu předala pozitivní energii a ucítila náhle pohyb jeho prstíku ve své dlani. „Začíná se probouzet,“ vykřikla matka s nadějí, že chlapce dostali z nejhoršího, ale neměli ještě vyhráno.

Další den si lékař telefonicky zjišťuje v nemocnici stav malého Davida. Dozvídá se, že chlapec ve vrtulníku upadl znovu do bezvědomí a kolegové z letecké jej ještě jednou museli resuscitovat. Následně byl převezen na ARO a připojen na dýchací přístroj. O tři dny později lékař opět volal do nemocnice a nemohl uvěřit sdělení, že byl David právě přesunut z ARA na standardní oddělení dětské nemocnice. Vytryskly mu slzy radostí. „Není nic krásnějšího, jako když se vám podaří vyrvat dítě ze spárů smrti.“