Potkali se u Kolína… my dva… medvědi.
Ta pohádka mě jako malou docela děsila, dnes se jí směju. Já a Marek jsme se potkali na mega předvánoční autogramiádu v Literární kavárně v Salmovské ulici, které se jako „spisovatel“ sám účastnil.
To dopoledne doma jsem si hrála opět na vánoční vílu. Vytáhla jsem ze skříní vše vhodné a jinak nepotřebné a stříhala, lepila, hlínu o kuchyňskou linku plácala. Když jsem se balila na onu akci, tak nějak automaticky jsem hodila do tašky vykrajovátko na linecké ve tvaru slona. Proč nechodit na velkou autogramiádu se slonem, že? Před spisovateli však měli přednost medvědi… totiž né, ti v Praze nestraší, labutě (jak jinak). Hodinu jsem postávala na nádraží a cvakala jednu fotku za druhou snažeje se zachytit racky v letu a labutě při polibku (i když to vás asi nezajímá J) Když už jsem dorazila ke kavárně, už se to tam pěkně plnilo, ba přetékalo. Otevřela jsem dvířka a hned jsem byla přepadena organizátory: „Přišla jste si pro podpis nebo budete podepisovat?“ Upřímně, to byla první otázka tohoto druhu mě v mém životě položená. „Já, já jen hledám pana Schejbala!“ odpověděla jsem v mírné sebeobranně. Naštěstí stál kousek ode mě, přivítali jsme se a pan spisovatel mě upozornil na fakt, že pije už druhé pivo. Aha. A pak prošel knihkupec Vráťa Ebr a pan spisovatel ho obdaroval Almanachem Otevření 2013 i s vlastnoručním podpisem. Ten pán chodil sem a tam a dokonce něco hlásal do mikrofonu, určitě byl vážený a všemi uznávaný a při každém kroku dělal náležitou reklamu Otevřeným, svíraje ve své dlani naši červenou knihu. „Hm, tak se to musí!“ udělila jsem Markovi pochvalu. Hele, pane, pojďte, budeme si hrát! Celý příspěvek
