Z pocitu samoty dávat,
dávat, i když se cítíš sám.
Oživit propojení, propojení se světem,
i s minimem energie.
S nadějí, že něco se vrátí,
aby rovnováha zachována byla.
Investovat s minimálním kapitálem,
ale s nadějí.
Výsledek odevzdat,
vše má tendenci se vyvažovat.
Kdo něco dá,
ten i dostane.
Koloběh se obnoví,
rovnováha zase nastane.
Vše se ladí,
jak je potřebné.
Kam to vlastně vede?
Není věděno.
Je to tak zásadní?
Je to tak klíčové?
A co když ne?
Být v souladu je nejvíc.
Být v souladu,
plně prožívat,
žít naplno,
o to tu jde.
Je podružné jak,
to neřeš…
Buď u všeho vědomě,
pak jsi v obraze.
A to je vlastně vše.
Je to příliš jednoduché?
A proč ne?
A to „příliš“ vypusť.
Je to krásně jednoduché,
přijmi to, jak to je.
Jsi, kde máš být,
žiješ, jak máš žít.
Nic jsi neprošvihl,
nic ti neuteklo,
vše proběhlo, jak mělo,
a i nadále probíhá.
Věci se dějí,
přestaň je hodnotit.
Jsou, jaké jsou,
jen je pozoruj.
Pozoruj je – včetně sebe,
svého chování,
tendencí a sklonů.
Co je teď silnější?
Co je silnější?
Co převládne?
Kam tě Život vede?
Odevzdáš se mu?
Jsi tu správně,
o tom není pochyb,
pochyby propusť,
jsou zbytečné.
Užívej, co je.
Kam dál?
Je ještě nějaké „dál“?
Tedy pro tebe?
Věz, že ano…
Nevíš ale kam?
Nevadí!
Život si s tím poradí.
Odevzdej se mu.
Opusť všechna lpění,
odevzdej se dění,
něco se zřejmě změní.
Uvede do souladu.
Následuj své vedení,
svůj vnitřní kompas,
své srdce,
to je spolehlivé.
To tě nezklame.
A jsi na správné cestě.
Plně v souladu.
Co víc si přát?
Dej tomu průchod,
žádné odkládání,
žádné odsouvání,
Teď je ten správný čas.
Přijmi pozvání.
Osvoboď se!
Co ti brání?
Je to opravdu tvé přání?
Pak tedy můžeš.
Můžeš začít hned.
Hned teď.
Jdeš do toho?
Táhne tě to dostatečně?
Už nechceš být stísněný?
Nechceš být úzký?
Nechceš se věznit v sevřenosti?
Tak pojď…
Pojď ze své vlastní klece ven.
A není třeba říkat jak.
Cesta se sama otevře.
Přímo před tebou – stačí vykročit.
Jde se na věc.
Od Duše
Z Duše
Pro Duši
Už ani dotknout ses nesměla
A už se to nedalo snést
Co všechno jsi držela...
Už nevíš jak vést
Už nevíš kam jít
Už nevíš
Co dál
Nebudeš královnou
Když zakletý je král...
Už nemáš chuť tančit
Už zas nevíš nic
Za oknem svítání
V Duši amorův šíp...
Chci být tvou nocí
(Kéž byl bys mi dnem)
Chci s Tebou vytvořit
Monády šém
Chci každé ráno
By první co zřím
Bylo tvé tělo
Spletené s mým...
Chci každý večer
Než půjdeme spát
S lehkostí něžnou
Ti dobrou noc přát
A kdykoli v noci
(Či v jiný čas)
Žít s Tebou
Jednotu
Znovu
A zas...
Když láska vejde k nám, dveře jí otvírám, jdu jí vstříc
Ať provází nás v životě na cestách
Kde je lásky víc, srdce okřívá
Duše se raduje tam, kde lásky přibývá
Kde je lásky víc, bol nezmáhá tě víc
Slzy osuší, duši potěší, kde je lásky víc
Lásko, rozepni paže a obejmi svět
Srdce nespoutané přitáhni k sobě
Zavři všechny rány, zhoj duše ztrápené
Aby žít nebylo marné, bojovat o tebe
Svést boj, když bude třeba
Neúprosně stát po boku tvém
Položit život, vždyť bez lásky je jen okoralou kůrkou
Smutkem, samotou, jak bledne den, bezcílným koncem
Vžyť láska vede k cíli, je nejcennějším pokladem
Je nebem
Jsi můj sen, a já se zdám být někým jiným
přesto se známe jak jde čas, poznáváme
svoje slabosti
lásky i špatné stránky, jsi můj sen
Je v nás jako ozvěna minulého
co má přijít
Zlověstná mapa událostí a nápověd
udává tón a rytmus směn,
posloupně jdoucích,
jen nevím kam, kolik času zbývá
snad byl už jednou naplněn,
ve skutek pustý s ostrým okrajem,
jak roste tráva
a na ní hrob a v něm smrt,
a duše tenkrát zaprodaná
Stojím uprostřed cesty,
vyhřívám se na slunci.
Déšť ze mne prach smyje:
Turisto, nešlapej prosím po mně.
Měsíční svit mě za noci rozjasňuje,
přesto zvěř po mně dupe.
Kanci do mě rypákem šťourají,
proč, zvířata, nespíte?
Přítel strom z větvoví pavučinou stínů mě přikrývá,
slastný stín v poledním slunci.
Větru zpěv mě zklidňuje.
Nerušen, dokáži sebe pochopit.
Zoufale Tě prosím, Matko:
Cestu nech zarůst křovím,
trnkový val postav do cesty necitlivému životu,
živlu mého zmaru.
Nech mě v klidu být.
Studený kameni,
nestůj ve stínu.
Vstřebej světelný paprsek do sebe,
ať Tě ozařuje.
Modrá borovice,
šumíš ve větru.
Tvým slovům rozumím,
přesto Babylón z nesmyslů mezi námi.
Schoulená
jako fena v koutě
žadoníš vysát morek z kosti
rozbité studeným kamenem,
člověkem.
Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.
Předchozí noc a dnešní ráno
žíznil jsem více než hladověl.
Dnes z horského pramene piji,
čerstvě popadané mandle na cestě u horské vesničky syslím do kapsy,
pomeranče trhám ze stromů,
blumovité sladké plody s nejednou peckou žvýkám,
navoním dary přírody květy aloe vera.
Pro dnešek nasycen,
uspokojen.
Vystupuji na vrchol hory
sálající mužskou energií
se ztopořeným kamenným falem.
Vzrušení z vrcholu rozdýchám sestupem do vesničky v údolí,
potkávám usměvavé lidi.
Jste krásní,
avšak dnes mi bude lépe v horách.
Šlapu do stráně na horský hřeben,
spojující jing a jang.
Na dohled hora-žena
se tyčí naproti mužské
od chvíle,
kdy se zalíbila Eva Adamovi
a Adam Evě.
Na sklonku dne
nacházím místo k odpočinku líbezné
pod vonícími mandlovníky
na travnaté plošině uprostřed hřebene
mezi mužem a ženou.
Jsem prstenec,
cítím smír a harmonii.
Spojuji.
Slunce zapadá,
kouzlí červánkové nebe,
ohnivá křídla proudí k božské ženě,
hladí ji měnící, barevnou rozkoší.
Barvy tmavnou,
ovce bečí a zvonkohrou dávají údolí dobrou noc.
Psi doštěkali.
V údolí,
ve skalách,
na hřebeni
vládne klid.
Ochlazené tmavě modré nebe
vylézá z černých obrysů hor.
Nebeský oblačný pták s roztaženými křídly
stojí na protějším hřebeni.
Usíná,
roztažená křídla před nocí zakrývá.
Sám se schovává a mizí.
Dovolí hvězdám svítit.
Orion a Labuť na sebe zamilovaně hledí.
K doteku blízko,
navěky vzdáleni.
Kde Tě najdu, lásko?
Láska se skrývá v Tobě.
Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.