Pokud tě opravdu uzřím, pak se rozesměji hlasitým smíchem, anebo oněmím, nebo se snad v explozi rozlétnu na tisíce drobných kousků. A pokud ne, pak navždy zůstanu vězněm svého neproniknutelného světa.
Archiv rubriky: Čtenářův notes
Kouzlení vše nezmění – ukázka
Chcete společně s malou Anežkou nahlédnout do světa víl, setkat se s hodnou vílou Půdilkou, strašidelným obrem Hromákem, ale hlavně překonat strach z nového neznámého prostředí? Pojďte tedy s Anežkou prozkoumat místa, která možná existují nejen v naší fantazii. Poznejte prostřednictvím tohoto příběhu sílu přátelství a odhodlání vyrovnat se s překážkami, které se nám někdy zdají nezvladatelné, a věřte, že kouzlení opravdu vše nezmění…
O autorkách:
Helena Beránková se narodila v Praze v roce 1979, po ukončení středoškolského vzdělání byla na studijním pobytu v Londýně a následně pracovala v automobilové společnosti. S prvním dítětem se opět vrátila ke studiu – obor Marketingová komunikace, který zakončila bakalářskou prací na téma Fenomén reklamy zaměřené na děti. Závěrečnou prací si uvědomila, že ji reklama zajímá, ale jen z pohledu tvůrčí práce při jejím vzniku, ale že například s reklamou zaměřenou na děti nesouhlasí. Z toho důvodu nastoupila po narození druhého dítěte na jinou vysokou školu, kde aktuálně dokončuje magisterské studium – obor Sociální a mediální komunikace / žurnalistika. Při studiu se věnuje psaní pro dětské a dospělé čtenáře (pravidelně se účastní autorských čtení a kreativních večerů v rádiu Applaus). Tvorba pro děti: Se stínem nad hlavou, Kouzelný měsíc, Ztracený Tom, povídkové almanachy Druhé múzy: Životní jinovatky, Našlápnuto, Anatomie snění a pravidelně přispívá do internetového nakladatelství Otevření.
Jana Kubásková ročník 1974, pochází z Berouna, kde vystudovala střední pedagogickou školu a ve studiu pokračovala na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem – obor výtvarná výchova. Je maminkou tří dětí. Spolupracovala s Mateřským centrem Slunečnice jako lektorka tvořivých kurzů a učila na „malotřídce“. Podílela se na pořádání soutěžních výstav Malé Berounále v Městské galerii Beroun. Příležitostně navrhuje interiéry a hračky pro děti. V současnosti učí na střední škole
Zlomyslní Andělé
Někdy nám Láska nebo cosi pod přezdívkami Bůh, Pampeliška, Velmistr, Vesmír apod. pošle do života Anděla.
Andělé nejsou jen ti krásní, milující, přátelští a všeobjímající tvorové. Mají podobu docela obyčejných lidí, propadlíků, zoufalců a démonů.
Jen jedno mají Andělé společné – milují Vás.
Ta návštěva „shora“ v podobě tajného Anděla Vám nadělá docela nečekaně na té Vaší cestě pěknou paseku.
Čekáte, že Vám pomůžou. Slíbí, ale neudělají to. Milují Vás.
Čekáte, že když už Vás TAK milují, tak… Neudělají to. Nepřijdou, když to čekáte. Milují Vás.
Někdy Vám takový Anděl pomůže si v životě uklidit, jindy zlomyslně, avšak něžnou rukou, Vám nadělá takový čurbes, že Vám nezbyde nic jiného, než si uklidit sami.
Nestěžujte si na Osud.
Možná splácíte dluhy minulosti, na kterou jste už zapomněli.
Až je splatíte, obohacení o to poučení, jděte dál.
To Láska Vám přišla na pomoc.
Komunita
Také náš současný způsob bydlení neodpovídá tomu, jací jsme a jak blízko k sobě máme. Myslím, že potřebujeme novou architekturu a novou bytovou politiku. Myslím, že je zapotřebí žít jako komunita: dvě příbuzné rodiny mohou bydlet vedle sebe a každá přitom může mít svůj samostatný život. Někdy mohou žít v jednom domě i čtyři rodiny. … Tím bychom dali dohromady stařečky s mladými: staří by po boku dětí mládli a zároveň by jim předávali moudrost a pomáhali najít smysl života. Návrat k velké rodině, kde žije několik generací pospolu, by naší společnosti rozhodně prospěl.
Vymanění
Vymaň se ze svých malicherných problémů a uvědom si, že neexistuje žádné omezení. Mnozí lidé nevidí nic jiného než sami sebe nebo skupinu nebo společnosti, v níž žijí. Tím se stávají závislými na malicherných věcech a mají potíže jakkoliv se rozvinout. Tady musí dojít k zásadním změnám, a to rychle. Nespokojuj se pouze s přijímáním toho, čemu rozumíš, ale buď ochoten jít dál, vykroč ze svých hlubin a konej zdánlivě nemožné. Tímto způsobem napínáš své schopnosti. … Neboj se nového a neznámého, ale prostě udělej občas jeden krok v absolutní víře a důvěře.
Láska
V tomto světle jsem pochopila, že je potřeba nebýt na sebe tak tvrdá. … Problém je v tom, že se soudím. Když přestanu být svým nejhorším nepřítelem a začnu se mít víc ráda, automaticky bude docházet ke stále menším a menším třenicím mezi mnou a mým okolím. Jestliže si všichni budeme uvědomovat svou velkolepost, nebudeme cítit potřebu ostatní ovládat a také nikomu nedovolíme, aby ovládal nás. Když jsem se probudila do svého nekonečného já, byla jsem ohromená poznáním, že se můj život může úplně změnit pouhým uvědoměním, že jsem láska a vždycky jsem byla láska. Nemusím dělat nic, abych si ji zasloužila. Pokud to chápu, jsem v souladu se svou životní energií, ale když předstírám, že jsem milující bytost, pracuji proti ní. To, že jsem pochopila, že jsem láska, byla nejdůležitější lekce, jakou jsem se naučila. Umožnilo mi to zbavit se veškerého strachu a to byl klíč k záchraně mého života.
Důvěra
Vnější svět odráží to, co cítíme sami k sobě. Jestliže se vzdáme svého negativního sebehodnocení, dovolíme svému světu, aby se transformoval, a jak k tomu dochází, jsme schopni cítit stále větší důvěru. Čím víc jsme schopni důvěřovat, tím více jsme schopni vzdát se potřeby kontrolovat výsledek. Když se přestaneme dogmaticky přimykat k doktrínám jiných lidí nebo ke svým starým přesvědčením, která už nám nejsou ku prospěchu, a začneme plynout s proudem, budeme přesněji odrážet to, čím a kým opravdu jsme.
Vzlétnout do oblak
Kouzelný měsíc – ukázka
Vesnička Jouzov, lemovaná mírnými kopci, se nacházela nedaleko rušné dálnice. Vedla do ní jen jedna silnice, ale i ta se za vesnicí ztratila v polích, protože byla, jak se říká, slepá.
Skoro každý obyvatel Jouzova vlastnil nějaké to pole u cesty. Také Pepa Vávra měl jedno hned u domu. Nebylo to však obyčejné pole s kukuřicí, ale spíše skladiště různého harampádí, nepořádku a starých nepojízdných strojů.
Kousek za vyhořelým kombajnem stálo ve vysoké trávě již roky zaparkované malé červené auto. Z původních čtyř pneumatik zůstala jen jedna, prázdná a děravá. Rozbitými okny foukal někdy čerstvý vítr a jindy se tu proháněli motýli. Z prorezlé podlahy se na několika místech drala tráva a z některých sedaček zbyla jen konstrukce.
Kluci z vesnice v něm v duchu procestovali celý svět a nikdo z nich netušil, že Červeňák, jak mu říkali, není jen kus děravého plechu.
Vždy, když okolní louky zahalila tma, Červeňák ožil a začal vzpomínat. Nad kapotou mu zářily hvězdy a tam, kde bývá čelní sklo, se míhaly jeho myšlenky jako v kině.
Vzpomínal, jak byl vystaven v prodejně nových vozů, kde s napětím čekal, kdo si ho koupí. Bude to ten vousatý pán s černou taškou? Nebo ta vážná paní s brýlemi? Jaký bude ten můj člověk? Snad hodný… přemýšlel Červeňák.
Jednoho dne přišel do obchodu pán v kostkovaném saku a křiklavě žluté kravatě. Byl to Pepa Vávra z Jouzova.
Několikrát si auto obešel. Jemně se dotknul jeho hladkého laku, sedl si do měkké sedačky za volant, a bylo rozhodnuto! „Pane!“ zvolal a pospíchal za prodejcem. „To auto si beru!“
Červeňák se začervenal pýchou, ale naštěstí to na něm nebylo vůbec vidět. Měl velikou radost, ta ale netrvala dlouho.
Cesta domů
Za týden ve středu stál Červeňák nablýskaný v předávací hale a čekal na svého nového majitele. Pepa Vávra naposledy zamával doklady na usměvavého prodejce a už se ocitli na silnici. Byla zrovna půlka července, kdy jsou silnice obvykle pěkně rozpálené. Červeňák se až leknul, když se mu v koloně jedna pneumatika doslova přilepila k vozovce. Já, já… já jsem snad zastavil v lepidle, nebo co to je? Pepa Vávra ale pořádně šlápnul na plyn, s autem to škublo a jelo se dál. Pepa si totiž jízdu novým vozem náramně užíval a když to šlo, jel na plné otáčky. Pobrukoval si obehranou písničku a představoval si svůj slavnostní příjezd do rodného Jouzova.
Cesta jim opravdu utekla, ještě poslední prudká zatáčka, kopec a vesnice Jouzov byla na dohled. Červeňákovi se z rychlé jízdy točila hlava. Pepa dojel až na náves, kde se otočil a smykem zabrzdil. Bohužel tam zrovna nikdo z místních nebyl, jen cizí pán u kapličky nechápavě kroutil hlavou a poděšené kachny se honem běžely schovat za plot. Toulavý pes Rex se divoce rozštěkal, a tak se Pepa Vávra raději vydal k domovu.
Červeňák byl celý roztřesený, takto si svou první jízdu opravdu nepředstavoval.
Pepa Vávra žil na rozlehlém statku sám a dvůr, kam vjeli s Červeňákem z kostrbaté vedlejší silničky, nebyl nijak hezký. Tak to je můj nový domov, rozhlížel se zvědavě a trochu zklamaně Červeňák a pak znavený prudkou jízdou usnul. Druhý den ráno, když se vydali na nákup do města, zaregistroval Červeňák poprvé pole vedle domu. V té době tam ještě moc harampádí nebylo, a tak si mohl hned všimnout, že u letité třešně stojí starý rezavý gazík. Takhle já nikdy nedopadnu, myslel si a ještě jednou se podíval na svého předchůdce, který se v deštivém dni neměl kam schovat.





