Archiv štítku: Alena Nezbedová

Narodila jsem se kdysi dávno – tuším před třemi sty až třiceti čtyřmi lety a můj život se ubíral, řekla bych, běžnými cestami. Studovala jsem, chodila jsem do práce, zakládala rodinu. Téměř před dvěma lety nastal zlom a já na nějakou dobu musela zůstat sama se sebou. V tom čase se ozval jakýsi vnitřní zmatek nadělaný z tisíců životních chyb. Tehdy můj dědeček a veliký kamarád onemocněl a několik měsíců pobýval v nemocnici a já ho tam chodila navštěvovat. Vloni na jaře jsem odjela na výlet a proto, abych mu ho co nejlépe přiblížila, napsala jsem cestopisný fejeton Zdravím z Vídně. Od té doby jsem si psaní zamilovala a dosud psát nepřestala. Časem jsem od úvah a fejetonů o dětech, životě, vzpomínek a legrácek přešla k psaní poezie, povídek a divadelních her. Moc zdravím a děkuji všem lidem otevřeným za to, že jsou otevření, a přeji mnoho inspirace!

Kolik mám ještě

Kolik mám ještě zbloudilých ptáčat
schovaných v lemu krajiny z krajek
zpěváčci uondaní na konci noci

čekají na další tón
uprostřed prázdna
očividně

Kolik mám ještě zbloudilých vran
trčících hlavy do nezoraných lán
zlodějíčci trpěliví ve dne i v noci

číhají nevině na vše ještě živé
seberou
nezkrotní

Kolik mám ještě kapek fantazie
k lapení hříšníků a záchrany obětavých

Kolik? Nikolik.

Došel dech.

Chci si jen hrát
na to, že mám.

Na refrén.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Očekávání

Očekáváš to, co schází
romantický výhled na oceán
hojnost ve spíži
bohatství na kontě
ukojení na těle
moudrost v hlavě
uznání na papíře
zdraví – kde to je (?)
lásku člověka.

Kdo čeká, najde
kapající kohoutek
tygra ve spíži
v kapse díru
prázdnou postel
zabydlenou kocovinu
vlastní zodpovědnost
a milovaného - Boha.

O čem to celé je?
O tom.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Na Dušičky

Dojímám se

nad pestrostí spadaného listí

nad podzimní krásou chryzantém

nad plápolajícími plamínky

roztržitě umístěnými v městečku z kamene

dojímám se při pohledu na ní

nad vlnami lásky

jež proudí onou uličkou…

Možná i on se dojímá

tam – někde v Nebi.

Nebo snad – v současném životě?

Právě teď dostane škytavku.

„Někdo na mě myslí“.

To jen – jedna roztomilá

šedovlasá babička

kdesi na hřbitově

samou láskou pusinkuje

žulový náhrobek.

Takové kouzelné

pohlazení

na duši – čky.

Máš mě

Máš mě ve větru chycenou

panenku malou

z šatů máků stvořenou

modroočku s raněným křídlem

máš mě chycenou

mušku do sítí vosího pavouka

do podivné všednosti letoška

nevím, co si počít

nevím, co s tím

nevím, kam

nevím, jak

polapená, od ničeho nikam

v soustředěných liniích spánku

a tak si tu

bez významu jsem.

Ta vločka…

Ta vločka něžná

ze třpytu z hvězd snad stvořená

houpavým letem v noci

do dětské dlaně spadnula.

Ta vločka v dívčích šatech

snad šitých z brzkých červánků

k stáru v kapku sladkou

chytila Matka Země

do zlatavého pohárku.

By k soucitu nám připila.

(…)

Ukládáme si tě

do paměti srdce

do vzpomínek duše

do všeho, co nekouše

do radosti z radosti.

Už jsi uložená

na tisících podušek

s malou kuličkou z hrášku

docela vespod.

Znovu

Nečekaně vše zmizelo.

Nebyla jsem já, nebyl jsi ty.

Kouzelný výhled na město mě nezaujal.

Neohlédla jsem se za rozkvetlou květinou.

Nechtěla jsem poslouchat romantické melodie.

Jako bych zmizela ze světa.

Nebo zmizel můj svět.

Jak být, když nejsem?

Jak snít, když vše, o čem jsem snila, jsem už prožila?

Jak dýchat, když vzduch voní jinak?

Jak se radovat, když nevidím?

Stala jsem se ničím

a ptala jsem se sebe ničeho,

zda ty výhledy, květiny, hudba

a dokonce ty

jste pořád tak důležití…

… až pak jsem se začala znovuobjevovat.

Hledání viníka

Kdopak za to může?

Déšť linoucí se z mraků.

List spadnuvší ze stromu.

Kdo jen za to může…

Slovo vyřknuté kdysi, na počátku.

Pole sedmikrás.

Kdo za to může?

Tma v hlubinách oceánu.

Podzimní mlha snad.

Stroj času.

Náhoda.

Přiblížení Venuše s neexistujícím Plutem.

Erupce na Sluncích.

Konjunkce zoufalství a osudu.

Špatně nastavený budík.

Ukažme si na něj!

Nerušte mě!

Hledám viníka…

Tak – kdo za to může?

Možná i já. Mé všeobsažné Nic.

Nejspíš Ty.

Ale ne…

To bych si nedovolila…

… vinit Tebe…

Tak Bůh.

Asi Bůh.

Proč ne – Bůh?

Svedeme to na Boha!

Hurá! Už vím!

Může za to – Nevěřící!

Poslední neděle adventní

Šedobílé stíny bloudící
temnou alejí
seschlé podzimní listí
sem tam zelenkavo
podzim odtikává do posledních okének
adventního kalendáře
z laciné čokolády

Bezkřídlí andělé
strání se kutálí
páter dokáže amen
uprostřed cesty
poslední pírko běloskvoucí
zaslechne z dálky
vzdychající
náhrobní kámen

Venku mlhavo
uvnitř na talíři náruč cukroví
pivo v lednici
láska na spadnutí
éter nesmyslně hlásá:
spolu to zvládneme
být si dál

Chápejte, přátelé
ač slavná toť neděle
než slezu z postele
chci zaspat realitu
chci ještě chvíli snít
o příchodu mesiáše…

Duet

Zpívali jsme

jen pouhé sloky

dvě jedné

milostné písně

zakusili jsme

jak chutná

zakázané ovoce

z ráje

nikdo to

neslyšel

jaká škoda (!)

zpívali jsme

krásně

z plna hrdla

pěkně

od srdce

v uzavřené

místnosti

jen pár

kulatých stolků

několik prázdných

křesel

dva nedopité

šálky kávy

a my dva

hříšníci

hříšní

jsme se následně po

aktu

upřímně zastyděli

omluvili se

vzájemně za to,

že nám

tak nějak

uteklo

to mnohonásobné vyšší

riziko

nákazy radostí.