Neutrální
Nic není neutrální
Jen vytrženo z kontextu
zdá se žít samo o sobě
v jakési své statické podobě
Stín v hlase však prozradil, že něco předjímáme
aniž se ještě cokoliv stalo
Aniž záclonu rozvlnil vánek
Aniž zapraskal nábytek
Aniž si květina vzdychla
Aniž někdo zazvonil
Aniž bouchly dveře
Někde dole
V nevědomí
Abys nezapomněl
Začátkem zimy stromy znovu rozkvétají
bílými ledovými květy. I keře. I tráva
Všechno rozkvétá krystalkami spánku
Natáhnu ruku a dotknu se tvého zasněženého srdce
Opatrně a něžně
musím obejmout tělo stromu
a vdechnout mu sen o jaru
aby nezapomněl, že nebude sněžit věčně
Abys nezapomněl, že natáhnu ruku jara a dotknu se tě
Opatrně a něžně
Staré rány
Jako masožravé rostliny v džungli
otvírají se
květy plné sladkých vůní
a démonů
Dožadují se mého žalu
Jako purpurové číše
plné trávicích šťáv
otvírají se a zejí
stále beznadějně živé
Šíří se porostem až k mému obydlí
a buší na vrata
dokud jim nepožehnám
Nov
Nebe osiří a vyjde jen modro ticha
Cyklická temnota své temné barvy míchá
Něco prázdného s postupem noci černá
Přes cestu kočka – sekne ani se neohlédne
Jen věrná Večernice diskrétně mizí ve dne
Rozkvetlé jaro nejdřív křičí a pak jde zase spát
do louky, která není ničí
do země udusané jak mlat
do průrvy ve skále, kde je tma a strohý
závan větru stačí a noc mě má
A pak se ochladí – vždyť rozkvétají hlohy
Jsou místa…
Jsou místa, jež se mi opakují v mysli
a kráčím časem, který byl.
Je čas, jenž nikdy neuplynul. Křísly
o sebe roky, čas neukryl
nic z barev léta, z poledního žáru
kdy dívčí sny dávaly zapřahat
sluneční výheň do kočáru
Ten čas, kdy vzduch se chvěl
a louka plameny svých vůní šlehala do mých chvil
Jen léto, žádný cíl
Zas letní čas, zas horká zem
Jen tráva hustší je a vyšší, jen tišší jsem
a zmizel sad
Po dlouhé minuty dívám se na motýla
Znehybněl na divizně v stráni
A jako tenkrát (vždyť co mi brání)
chce se mi zároveň plakat i smát
Vinice
Ozvěna země běží alejemi zrání
Živé dřevo ukřižované v řadách
vydává své sluneční plody
a pak sňaté a pochované
vstává z mrtvých, aby napojilo žíznivé
Ozvěna ztracená pod jižními svahy
v lidské krajině
Co zůstane? Prsť v dlani a občas
pravda ve víně
Dno
Kořeny, vy storuké bytosti,
žijete v útrobách země
Obrůstáte kameny a prorůstáte
lidské zátarasy
S lehkostí důlního stroje
pronikáte níž a hloub
tichem základů
Až narazíte na dno
bude to místo, odkud už nelze
nic vytrhnout
Signály proměn
Znamení světel
Znamení stínů
v náruči tikajících hodin
hodin plných minut
minut plných vteřin
Čas přetéká ze sudů ve vlastních sklepích
Zaplavuje vínem nebo octem naše údolí
Kdo obdělává vinice času?
Kdo lisuje hrozny dne, kdo míchá nápoje noci?
Kdo to ve mně ještě čeká na okraji žízně?
Čas neváhá, pracuje a plyne
Vlévá se do moří „bylo“, do pramenů „jest“
do řeky všeho, co pomíjí a mine
Osidla snů
Když zavřu oči
objeví se tyrkysová tma
S tváří obrácenou k slunci
koupu se v oranžovém moři
Za šera se stmívá i voda
Za noci poušť přesýpá svá zrna, některá pak vzejdou
Tkáň nebe z hvězdných liján roste na živné půdě spánku
Kdo křičí ze sna, kdo slyší hlasy
nespí, jen padá zpátky
z vrcholu něhy
vlákny doteků
do sítě dnů
Jiskření
Když se slunce a vítr opřou
do březového háje nebo do osik
listy se zatřpytí jako vlnky na hladině rybníka
mezi záblesky zeleného chvění
létají ryby a ptáci
Mocnou propustí mimo skutečný čas
burácí vodopád okamžiku
zlomený o hranu léta
Až za dlouho pak víří pod jezem
a končí rozlitý v líném toku
daleko za všemi vzpomínkami
Noc
Spánek se snášel do zahrad
Ztemněla zeleň mého času
I faun se skryl a přestal hrát
Netopýr – anebo vánek? –
Zmizel ve stromech
Všechny ty obyčejné děje braly dech
jak spěly ve svou noční krásu
Stanulo nebe, vzplanulo naposled
Nad hlavou věčnost plnila se hvězdami
Stříbrný anděl noci až na zem slét´
a aby smířil svět
propojil nás s tím nekonečnem nad námi
KOST LÍTOSTI
KDYŽ NEPŘESTÁVÁ PEKLO
DUŠE ZEŠÍLÍ, ANEBO NĚCO PRASKNE
NIKDE ŽÁDNÁ KREV NIKDE ŽÁDNÝ CIT
Z ÚHORU VYVANE TOUHA
JAKO ODLETÍ SUCHÝ LIST
A PRACH VEZME PŘÍŠTÍ VÍTR
JÍT
NAPOSPAS
JEN JÍT
NEZNATELNÝ POHYB DO PROPASTI TĚLA
JÍT SKRZ TEN BŘEZOVÝ HÁJ DO ZEMĚ A DÁL
SNAD DO OBLAK
NEPLAČ
NAKONEC ZŮSTANE JENOM KOST LÍTOSTI
POHŘBI JI. NEZETLÍ
PROMĚNÍ SE V ŽELEZO A KÁMEN
KÁMEN ODVALÍŠ
A ŽELEZO ROZTAJE V NOVOU KREV
