Archiv štítku: Sima Sima

Simona Voženílková (* 19:-):-)) se stala dočasnou obětí své doby a prostředí (sen otce mít syna a např. představa ženy jako obětního beránka). V dětství ji bavilo zpívat, tancovat, malovat a hrát. Se sestrami si psaly detektivní povídky a pohádky. Chtěla být učitelkou, kadeřnicí, dětskou sestrou, konstruktérkou ve výrobě aut. Do 25 let se jí intenzivně zdály sny, v kterých byla krasobruslařkou, fotografkou, choreografkou. Ale tlakem svého okolí a svou neodvahou dospěla pouze k rozvoji logického mozku (práce v IT) . Umělecký mozek a srdce si zakázala, aniž by si to uvědomila. A to se začalo projevovat nespokojeností, duševní krizí a zhoršením zdravotního stavu. Básně nikdy nepsala. Poprvé je vytvořila v roce 2004, kdy si představila dětskou básnickou knížku „Roční protiklady“ (v roce 2012 dostala odvahu a požádala svoji známou, aby k ní vytvořila obrázky. Jeden designér se nabídl ji zpodobnit graficky a nyní se hledá vydavatel). Pak nic. Ale v roce 2009 – v době hluboké duševní krize, se začaly najednou básničky rojit. „Myslela jsem si, že jsem schizofrenik. V hlavě jsem měla různé hlasy a já byla skoro otrokem těch hlasů a básní. Tak jsem si je v roce 2010 zakázala.“ … ale protože věděla, že něco není v pořádku a musí něco v životě změnit, tak se v únoru 2012 zúčastnila kurzu „Umělcova cesta“. Tím si dovolila básnický projev a od té doby publikuje na stránkách www.otevreni.com, s nimiž se účastní autorských čtení a také radiočtení v pořadu KREV v radiu Applaus (www.applaus.com). Od dubna 2013 si hraje intuitivně na elektronické klávesy a od září 2013 chodí občas zpívat do sboru. Dále se zúčastňuje kurzu „Zpívání pro radost“ pod vedením Dity Veselé. …a co dál?: „Uvidíme. Každopádně jsem si více vědoma svého žití. Čtenářům i posluchačům přeji to samé, a také prostor a čas pro jejich duši.“

Uliční blues

Dívám se z okna, já se dívám
na ulici, kterou nejasně vnímám.
Dívám se ven, dívám se z okna dál,
mrholí a život jde dál.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Ulice s průchody

Ulice s průchody mi vadí,
neb páchnou.

Ano, páchnou močí,
cítím to, jak do nich vkročím.
Snažím se dýchat úsporně
a říkám si: Proč nemám covid? Ať necítím ty vůně.
Vlastně ty pachy.

Proč někteří pánové nechodí na záchod?
Mne jejich chování není vhod.

Pánové, vždyť máte delší močové trubice,
já ji mám kratší a přesto na záchod dojdu z ulice.
Tak, v čem je problém?

Safra, už vím - oni tak citlivý nos nemají
a tedy neví, že mne tím trestají.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Má ulice, můj rouhač?

Dívám se z okna a je tam „má“ ulice.
Dívám se z okna a je tam „má“ lavice.
Dívám se z okna a je tam „má“ lampa …

Dívám se z okna a je tam „má“ lampa.
Je noc - žluté světlo jak z tlampače
osvětluje nohy rouhače,
který sedí na „mé“ lavici,
pije z flašky – snad rum – a volá:
„Vy k...y státníci!“

Je to „má“ ulice?
Pokud ano, je „můj“ i rouhač?

Ne není – říkám si hned,
neb z té představy mi tuhne krev,
nechci zde toho člověka mít,
já chci bez problémů být.

Otočím se zády k oknu,
do postele rychle hupnu,
pod peřinou jsem hned
a sním si snadný svět.

Ne! Ne!
Rouhač je slyšet dál,
otvírám okno, ale tím ho zvu domů k nám.
Ne! Ne!

Ano.
Okno zavírám
a slabě si v sobě přiznávám,
že rouhač existuje. V „mé“ ulici huláká
a já tedy přijímám i toho „huláka“.

Spím

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Haló pane Měsíci

 Haló pane Měsíci, haló hvězdy nade mnou!
 Chtěla jsem být hvězdicí, chtěla jsem jít za duhou.
  
 Haló pane Měsíci, haló hvězdy nade mnou!
 Jsem jen pouhou směsicí, srdce zeje prázdnotou.
  
 Haló pane Měsíci, haló hvězdy na nebi.
 Jsem v té všední směsici, s prsty, s nohy na zemi.
  
 Haló pane Měsíci, haló hvězdy na nebi.
 Jiný je dnes hvězdicí a já se dívám, co je mi.
  
 Haló pane Měsíci, haló hvězdy nad námi,
 chci žít stále hvězdicí, i když jsem tou směsicí.
 Nebudu se strachovat, pozvu srdce zpytovat,
 Začnu krokem pomalým a smrt svou kapku pobavím.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října. 
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Strach a výčitky – k čemu vedou …

Napsat komentář

Probouzím se. Je ráno. Ležím v posteli.

Začínám si uvědomovat, že jsem nesplnila slib. Jsem z toho špatná. Přeji si, aby to bylo jinak. Proč si přeji, aby to bylo jinak? Protože mám v sobě nepříjemné pocity. Proč mám v sobě nepříjemné pocity? Protože jsem někomu dala naději na něco, co nyní není.

Mohla jsem tomu zabránit? Měla jsem něco vykonat včera. Ale byla jsem hodně unavená z práce. Ležela jsem, spala, dívala se na film … nepřemohla jsem se k tomu, abych to vykonala.

Je toto omluva? Aby to bylo omluvou, musel by ten druhý chápat mojí situaci a ztotožńovat se s mým řešením – tedy, že jsem se nepřekonala. A nebo alespoň přijmout moji nedokonalost, i když jemu se to neděje. Jsem tedy nedokonalá a ten druhý žije v lásce. Je to opravdu láska, nebo jen ústupek od druhého? Je toto řešení správné?

Jak zjistit, co je správné? Mohla jsem jít jinou cestou? Ano, mohla – mohla jsem se více šetřit, abych měla síly. Nebo se překonat. Ale k překonání potřebuji síly. Tedy měla jsem provést něco, kde bych měla síly. Proč jsem je neměla?

Protože pro tento okamžik můj celek vykonal vše dle svých sil podle priorit, které navnímal.

A v tom je pravda. Jestliže se změní podmínky různými reakcemi – a je jedno, zda pozitivními, či negativními … ale jestliže tím dojde uvnitř mě ke změně priorit, pak slib bude splněn.

Tedy je vše v pořádku. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách ten den. A správně. Omvlouvám se té osobě, protože jsem si vědoma, že tím nebylo dosaženo dokonalosti, kterou jsme si představovali – a z toho plynou další situace. Bude muset na tu situaci reagovat.

Ale já strach a výčitky již nemám, i když se omlouvám a je správné, že se omlouvám … jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Tedy to, že nevím, zda vše splním. Dopředu to nevím. Ale snažím se dle svých sil. A tak se učím mít ráda sebe i druhé – učím se přijímat nedokonalost pro láskyplnější život.