O intuici, navigaci a kráse ženských kotníků

Jedeme na letní výlet do Trevisa, do staré italské vily s velikou zahradou, která dnes slouží jako hotel. Chceme si prohlídnout kraj, hory, moře, dát si dobré jídlo a zaplavat si v moři.

Po desetihodinové cestě přijíždíme do města. Překvapivě nemůžeme najít hotel. Vyrazili jsme totiž bez mapy i navigace. Městečko se na mapě zdálo malé a očekávali jsme, že ukazatele na hotel takového kalibru budou všude. Tahle beznavigační taktika nám obvykle vychází. Buď někdo poradí anebo se objeví ukazatel cesty k hotelu. Jenže tentokrát poutače se jménem hotelu nejsou. A ani nebudou. Ptáme se pár lidí, ale nikdo z nich hotel nezná.

Je večer, vlhké horko se lepí na kůži. Parkujeme v placené zóně na modré. Snad najdeme nějakou ještě otevřenou prodejnu map. Jsme unavení, parkovací automat chce italsky nějaké číslo, je nám to divné, cpeme tam SPZ, nechce to ale vzít písmena. Automat stále hlásí neplatné číslo, naše SPZ se mu nelíbí. Přijde Italka, zadá čtyřmístné číslo. Vidí nás a chce pomoci. Manželovi se mezitím rozsvítilo. Aniž by mu radila, pochopil, že tam dává číslo parkovacího místa. Neřekne mi nic a běží kamsi. Ona mi zatím pantomimicky vysvětluje, co máme dělat. Než já pochopím, on už to číslo došel zjistit. Bylo pod autem, modré. Zaplatíme a hledáme ve vlhku mapy.

Přecházíme říčku (nebo říčky?) tu i tam, je půl sedmé, v hotelu máme být do osmi. Klid, říkáme si, to stihneme. Přece tam nebudeme volat jak blbky, co by si o nás pomysleli. Jedou tisíc kilometrů od domova a nemají ani navigaci, ani mapu. Mysleli si, že to tak bude zábavnější? Manžel si to tak myslí. Zkouší tak svou schopnost orientovat se v nezvyklých situacích. Místní v baru s automaty nás pro mapu pošlou do knihkupectví a ukážou trasu. Cestou pomrkávám místním krasavicím na boty a do výloh. Krása zhmotněná v ženských kotnících a botách tak jemných, až se dech tají.

Prodavačka v knihkupectví je ochotná, náš hotel na podrobné mapě Trevisa ale není. Budeme muset na internet, táhne nás k počítači. Pak nám kreslí na mapu pár teček vzdálených od města. Někam tam máme jet. A venku zase ty boty, ženské jemné nohy, korálky, pásečkové římské sandály a jemná látka zavázaná kolem kotníků. Vedro a husté vlhko. Mapa nám až tak velkou jistotu nedala, jsem už dost nervózní. V hotelu máme být do osmi nejpozději. Vyčítám manželovi, proč nemůžeme mít navigaci jako všichni. On ale říká, že nevidí důvod, proč se má zbavovat svých přirozených schopností a nahrazovat je něčím tak umělým a zdánlivě nepostradatelným jako je navigace. Vidíš, říkám já, teď se nám to vymstilo.

Vyrážíme za tečkou na mapě, zakreslenou někde mezi vesnicemi směr Conegliano. Město je plné jednosměrek, ty vás vyvedou na okruh kolem města, který není až tak malý. Z okruhu vedou výpadovky na Benátky, Veronu a další města. Jedeme po okruhu a boty mi víří před očima. Vykroužíme skoro celých 360 stupňů, až narazíme na náš směr. Jen se dostat k té tečce, už je půl osmé. Ve vesnicích, které nejsou vesnicemi, ale dalšími městečky plnými domů a restaurací, mají zase samé jednosměrky a kruhové objezdy, vše neznačené. Mapa nanic. Jezdíme, zabočujeme a vracíme se za tou tečkou na mapě vyznačenou v polích. Marně. Už je skoro osm, musíme volat. Za deset minut osm voláme číslo obdržené z booking.com. Kde jste? Chiesa Vecchia, omeopatia a nějaké restaurace. Tak zastavte, stůjte a nehýbejte se! Za dvě minuty jsem u vás.

Přijede Giacomo a vede nás kruhovými neznačenými objezdy k vile ze šestnáctého století, schované v zatáčce. Malý stříbrný nápis Villa Zane mihotá schovaný na zdi za kapličkou. Kaplička plně zakrývá přední zeď před hotelem i s nápisem. Kdo by ho kdy mohl najít? Žádné cedule, žádná upozornění. Možná ani nechtějí být nalezeni? V malém hotelu jsme sami.

Vykoupat a rychle dojet zpátky do města se najíst nebo padneme. Večeře je výborná, sladké melouny, zelenina, pizza, ale já si chci lehnout pod stůl, jak jsem unavená. Italská rodina vedle u stolu působí živočišně. Muž starší, manželka mladá kyprá a plodná. Muž si se starší dcerkou po večeři kreslí. Tchýně je s nimi, houpe jejich mimino na obrovských prsou. Miminu jdou oči křížem jako mně. Ještě trochu poblikává, závidím mu, já ani snad nedojedu na pokoj. Kyprá manželka štěbetá, manžel kreslí, tchýně kolíbá a mně před očima krouží pásečky, kotníky, výlohy plné korálků a nádherných letních bot jako ze sna. Jak jsem se dostala na pokoj, to ráno ani nevím.

Dohra druhý den, kdy do hotelu dorazí rakouská rodina. Ptáme se jich, jestli hotel dobře našli. Prý ne. Navigace je vodila stovky metrů kolem a oni pořád nemohli uvidět hotel. Malý mihotavý stříbrný nápis za kapličkou nebyl vůbec vidět. Nakonec jim také nezbylo nic jiného, než zavolat Giacoma.

V takových případech tedy nepomáhá technika, ani ta navigační. Ale intuice by pomoci mohla, zvlášť ta dobře trénovaná. V pomyslném závodu jsme byli favoriti my. Nechápu, proč to tentokrát nevyšlo.