Strach a výčitky – k čemu vedou …

Probouzím se. Je ráno. Ležím v posteli.
Začínám si uvědomovat, že jsem nesplnila slib. Jsem z toho špatná. Přeji si, aby to bylo jinak. Proč si přeji, aby to bylo jinak? Protože mám v sobě nepříjemné pocity. Proč mám v sobě nepříjemné pocity? Protože jsem někomu dala naději na něco, co nyní není.
Mohla jsem tomu zabránit? Měla jsem něco vykonat včera. Ale byla jsem hodně unavená z práce. Ležela jsem, spala, dívala se na film … nepřemohla jsem se k tomu, abych to vykonala.
Je toto omluva? Aby to bylo omluvou, musel by ten druhý chápat mojí situaci a ztotožńovat se s mým řešením – tedy, že jsem se nepřekonala. A nebo alespoň přijmout moji nedokonalost, i když jemu se to neděje. Jsem tedy nedokonalá a ten druhý žije v lásce. Je to opravdu láska, nebo jen ústupek od druhého? Je toto řešení správné?
Jak zjistit, co je správné? Mohla jsem jít jinou cestou? Ano, mohla – mohla jsem se více šetřit, abych měla síly. Nebo se překonat. Ale k překonání potřebuji síly. Tedy měla jsem provést něco, kde bych měla síly. Proč jsem je neměla?
Protože pro tento okamžik můj celek vykonal vše dle svých sil podle priorit, které navnímal.
A v tom je pravda. Jestliže se změní podmínky různými reakcemi – a je jedno, zda pozitivními, či negativními … ale jestliže tím dojde uvnitř mě ke změně priorit, pak slib bude splněn.
Tedy je vše v pořádku. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách ten den. A správně. Omvlouvám se té osobě, protože jsem si vědoma, že tím nebylo dosaženo dokonalosti, kterou jsme si představovali – a z toho plynou další situace. Bude muset na tu situaci reagovat.
Ale já strach a výčitky již nemám, i když se omlouvám a je správné, že se omlouvám … jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Tedy to, že nevím, zda vše splním. Dopředu to nevím. Ale snažím se dle svých sil. A tak se učím mít ráda sebe i druhé – učím se přijímat nedokonalost pro láskyplnější život.

***

Léto doznívá
ta paleta barev hýřivá
Chmýří pampelišek
poletuje vzduchem
Večery chladnou
také červánků povážlivě ubylo
Stesky po vroucím splynutí
mezi stromovím alejí
Žádostiví milenci tlejí
ruměnec jejich tváře zdobí
Marně se shánějí
po svojí výletní lodi

 

Všechno tu už je, ale leccos jsme nevnímali.

Taky občas něco přehlédnete? Záběr jsem pořizoval kvůli zajímavému stromu, ale až při stažení fotky jsem žasnul, co vykukuje zpoza stromu. Že by zázrak? Nebo znamení? Slunce tam samozřejmě bylo, jen jsem jej při focení vůbec nevnímal. A tak to asi bude se vším. Ve skutečnosti tu je úplně všechno, akorát na spoustu věcí nejsme vyladění, nejsme na příjmu. Na co chcete být vyladění? Co chcete kolem sebe vidět?

IMG_0043zmenšený

Letní samota

Rozžhavené zlato rudě spaluje mlhavý opar motýlích křídel,

kde poslední kapky rosy se vpily do žlutých teček bělásků.

 

Krůpěje potu tepají do přemožených spánků

a horký vzduch se tetelí blahem.
Tam se červenám čekajíc na zázrak.

Byt na červeno

Zbývalo jen pár dnů do Vánoc. Ve vaně si hověl velký kapr a večer proběhla již tradiční bitka o mléčnou čokoládu z adventního kalendáře. Už jen dva dny, nemohla jsem se dočkat. Kdo nosí dárky pod stromek, mi někdo ve školce před lety prozradil. Paní učitelka za skleněnou výplní si asi myslela, že vypadá jako Ježíšek.

Přesto jsem Vánoce milovala, nejraději bych doma měla blikající výzdobu z celé Holešovické tržnice a bylo mi v té době jedno, že jde asi o kýč… Sídlištěm duněly petardy a za čerty se nevydávaly žádné malé děti. Nebo to bylo úplně jinak, to možná fantazie v devíti letech kreslí vše do barevna.

Každopádně, tu noc se přihodilo něco zvláštního. Probudilo mě takové podivné plácání, pak se ozvaly kroky, vzdechy a rány. Snažila jsem se probudit bráchu, ale ten ze spánku jen něco zamumlal. Tak jsem si přehodila peřinu přes hlavu, opustit pokoj jsem se tenkrát neodvážila.

Zloději, jistě vyrazili dveře a teď mučí moji babičku v obývacím pokoji, běželo mi hlavou. Pod peřinou se už nedalo dýchat, ale já nevylezu, nikdy! To jsem si byla tenkrát úplně jistá, ani za celej adventní kalendář…, říkala jsem si v duchu. Snažila jsem se vůbec nehýbat, abych se neprozradila. Tak dlouho jsem poslouchala děsivé zvuky, až jsem z toho nakonec přece jen usnula.

Někdy k ránu jsem se probudila úplně zpocená, opatrně jsem otevřela dveře našeho pokojíčku, v bytě byl klid. Linoleum v chodbě však zdobil proužek krve, to ale nebylo všechno. Hnědo červené fleky byly všude i na zdech a klikách. Když jsem se slzami v očích otvírala dveře do obývacího pokoje, vybavil se mi hororový díl majora Zemana s názvem Studna, který jsem jednou večer potají zhlédla pod křeslem mojí mámy. Občas mi nohama kazila výhled, ale i přesto se mi scéna z onoho seriálu navždy vryla do paměti.

To už jsem stála v pokoji, babička ležela na posteli a v ruce držela dlouhý kuchyňský nůž. Obličej měla od krve, vlastně byla od krve skoro celá, ale mrtvá nebyla. Pokojně oddychovala a chvílemi i spokojeně zachrápala. Moje další cesta vedla do kuchyně. Kapr na tom byl o dost hůř, měl svoji „studnu“ už za sebou. Vana byla prázdná a kuchyň vymalovaná krví do ruda.

Vánoce jsou zkrátka svátky klidu a míru, raději jsem se vrátila zpět pod peřinu.

V nastalém ránu zavládl předvánoční chaos, byt byl opravdu „vánočně“ vyzdobený, ale je třeba podotknout, že si za to kapr mohl trochu sám. Zřejmě měl sebevražedné sklony nebo se mu vana zdála příliš malá, když vyskakoval až do předsíně. Každopádně babička nás přece nechtěla světlem budit a vyřešila situaci po svém. Pro člověka narozeného v první světové válce mělo maso úplně jinou hodnotu, hlavně, že kapr tenkrát nevyhrál, i když možná to chvílemi bylo nerozhodně. Boj o život ve tmě v jednom pražském bytě měl nakonec jasného vítěze a kolem poledne zavoněla na stole rybí polévka.

Já od té doby sleduji kapry v kádích s lehkým odstupem, protože má pravačka nedisponuje takovou silou, a protože jsem se narodila v jiné době. V době, kdy bylo bohužel vše jaksi do ruda…

Plynutí

Plyneš s proudem,
proud bezpečně Tě nese.
Kam směřuje?
Tam, kam má.

Život plyne
svým vlastním rytmem,
jsi s ním v souladu.

Vše je, jak býti má.
A tak poutník si to užívá.

Je to jízda…
Někdy se to ani nezdá.

Občas Tě něco překvapí,
proud svůj směr pozmění.

Vždy však Tě spolehlivě nese.
Můžeš v něm klidně spočinout.

Starosti odhoď stranou
A nech se prostě nést.

Výlet

Mám na návštěvě kamarádku z Anglie. Seznámili jsme se před pár lety na soustředění v Itálii. Jezdí k nám od té doby každý rok. Letos se vydařilo počasí, každý den si děláme výlet a malujeme akvarelem.

Vyberu výlet do zámku na Peruci. Zámek je momentálně v rekonstrukci. V jednom z jeho křídel je otevřená výstava Fillových poválečných obrazů, zvláště krajiny Českého středohoří lavírovanou tuší nás zajímají. Necháme si je na konec.

Před Muzeem české vesnice je altán se stolkem a lavičkami, kde si můžeme všechno rozložit. Před námi chátrající budova určená kdysi pro personál zámku, prosvícené stromy a staré patníky. Jen co začneme malovat, přijde paní s dvěma dětmi. Zajímá se o to, co malujeme. Děti jsou z USA, paní mluví česky. Usadí se proti nám a z nezávazného začátku je půlhodinový rozhovor. Děti jezdí po skončení školy v Americe na měsíc do školy do Čech, maminka je původem Češka a nechce, aby zapomněly češtinu. Česká škola je prý ale pro ně moc těžká, hlavně dějepis a matematika. Jejich babička dělá průvodkyni po turistických trasách v Českém středohoří. Rozpovídá se o krásách okolního kraje. Jdou pak na chvilku do muzea a my čtvrt hodiny malujeme. Hned potom se objeví paní z muzea a stráví s námi další čas povídáním o historii zámku, co se tam teď chystá a o Fillově výstavní síni, která je ve správě státu, jak si to přála jeho manželka po jeho smrti. Povídá, jak má ráda tohle roční období a jak park v tuto dobu září. Jen paní odejde, přijde starší pán z vesnice a sedá si na stejné místo. Omlouvá se, že nemluví anglicky, jenom (?) prý německy, francouzsky a maďarsky a radí nám, kam zajít na oběd nebo kávu.

Jsem překvapená z těch rozličných postav, střídajících se před námi jako ve filmu a ze vší té sdílnosti. Čím se to stalo, že většinou uzavření Češi najednou tak povídají? Udělalo to to naše malování? Kamarádka říká, že ať klidně jezdím malovat sama, že se nemusím bát, že mi bude někde smutno.

Pak si zajdeme do místní kavárny Za dubem, která je otevřená jen o víkendech. Má osobitý styl, krásnou terasu na posezení a z přístupu majitelky by si mohli v leckterých pražských podnicích vzít příklad.

A na závěr ten Filla a jeho posmutnělé krajiny panoramatických formátů s kvanty detailů a přitom tak prosté, přímočaré a nesoucí v sobě hlubokou krásu. K virtuálnímu nahlédnutí jsou zde: Filla Krajiny Českého středohoří

Byl to prostě dobrý den (až na toho pána od Policie, která hlídá výstavu venku i vevnitř a i když nechce rušit, celou dobu vám stojí za zády a případně upozorňuje, že jste u obrazů moc blízko).

www.janagregorova.cz

 

Všechno se vyvíjí

Všechno se vyvíjí…
Věci jsou jinak, než bývaly.
Plyneš s proudem?
Nebo jsi ustrnul?
Ve starých pozicích se zabarikádoval?

Co bylo dobré dříve,
dnes už neobstojí.
Dej věcem volný průchod.
Nech je, aby se děly.

Co strach nahání,
změní se v příjemné překvapení.

Leccos už bylo dlouho na dosah,
ale Ty´s to neviděl.

Věci se rozkryjí,
leccos máš najednou před sebou
jako na dlani.

Buď bdělý.