Ionské ostrovy

Pohled mám upřený na Ithaku
V Odysseových šlépějích
je usazený prach
Řeznou ránu po jeho korábu
moře dávno zacelilo
Přesto se otvírá do hlubin
a krvácí dálkou
Člun klouže po tyrkysu vln
Moře má dnes semknutá ústa
neboť nepluji na Ithaku domů
neboť ji míjím
Můj vzdušný koráb klouže zjizvenou oblohou
Navracím se zpátky do své nitrozemě
Dole pode mnou
moře
Zpívá
A starý mýtus se otvírá nové touze

Píseň řece

Kdesi v kopcích jsi se narodila,
nevýslovná souhra krásy, dobra, něhy,
přeskočila jsi kámen a netušila,
že jednou budeš dobývat břehy.

Pak oči otevřely se Ti do světa
a Ty stala ses hlubinou poznání,
jak když kytka rozkvétá
sytila ses vodami.

Stužkou zavázaná krajina
nezná konce,
přec někde končí, někde začíná
a z hlubin Tvých ozývají se zvonce.

Chodím se na Tebe dívat,
hezký vztah spolu máme,
začneš překrásně zpívat,
když na břehy usedáme.

Voda, která dala žití,
voda, která zabíjela,
voda lahodná k pití,
voda s odpadky od popela.

Stále jsi jiná, v každém okamžiku
vlnky jiné do puntíku
tudy jdou.
A přesto Vy řeky máte v zvyku,
že stejné vlny tu vždy jsou.
Koukáte na dějiny
a ne Vy, to kraj kolem je jiný.

Přítelkyně řeko,
vždy mi buď ku pomoci,
ať v dálce či nedaleko,
odrážet Tě budu v srdci.

Exodus…

 

proč nenaložit Měsíc do lihu?

tekutiny zanechaly pod nehty slabý odér bláta

 

vemena koz připomínala zvadlé lekníny

není čas na splíny?

 

poválená tráva je jako noc slunovratů

přidává zlehka Svírej

/možná že boky/

a zanechává namodralé Dus

 

nomádské hvězdy tiše řvaly

ke slovům přišel

 

 Exodus

 

 

 

Koláže226

 

Nezničitelné samoty

Stromy

To ticho uprostřed lesů
Stromy stojí vstříc svému podtětí
Přichýlené k sobě víc a víc
neomylně se vztahují k slunci
Dál rostou, ještě když padají
A ještě dlouho potom voní

Růst

Kapkami prudkých dešťů
zbité louky
narovnávají bolavé květy
a v polích vymletá zrna
netouží po ničem jiném, než
znovu zakořenit

Města

Samoty uprostřed měst
Bílé ticho labutí
Křik zapadajícího slunce, jenž propaluje
hladinu řeky
i dno
chladnoucí do noci plné světel

Hory

Samoty uprostřed hor
vylidněné výškou
Strmost stezek chrání
kamenné svatyně
Hory
lhostejné k blížící se zkáze
Nad jejich vrcholky se vzpínají koně vzdušné volnosti
Svobodní do posledního vydechnutí

Bílá stránka

Andělská bílá plocha
Chce být poznamenána slovem
(aby vykřikla)
Tvarovat, stínovat, zdůrazňovat, tišit do ztracena
až za bělostný obzor v bílém nedohlednu
Studená, čerstvě zasněžená, jiskřící, otevřená, zvoucí
Když ji obejmu, roztaje v mé náruči a již ji nenaleznu
Když ji nechám ladem, utone v běli
sama v sobě bez pomoci
Co bys chtěl raději, Anděli bílé stránky?
Řekni, než ostří slova zatnu –
Zasnil se a řekl:
Ztratit se sám sobě
Utonout v tvé básni
jako v nenávratnu

Slunce bylo tak nízko

Slunce bylo tak nízko,
že i ty nejmenší kamínky na cestě
vrhaly dlouhé nože stínů,
že paprsky jako třísky
bodaly do očí barevnými záblesky
Slunce bylo tak nízko, že mráz
zakovával tělo do ledové kry,
která plula oceánem zrcadel
Vzpomínky utekly
Skrčily se v jeskyni pod skalním převisem
a čekaly, až se znovu narodím
Byl jsi tak daleko
a slunce tak nízko

RA

Rostliny nemudrují, otáčejí se tváři k slunci
a jejich bytí v přítomném čase je nekonečné
Kolik rozměrů musíme prožít, kolik tělesnosti, kolik nicot,
abychom se nakonec stali stromy nebo květinami?
Není právě rostlinné stadium to poslední a dokonalé?
Podle nejvyššího řádu posvátné geometrie
růst, kvést, odevzdávat plody, zanikat
a znovu vzejít
bez pochybností

Toulám se městem

Toulám se městem
mým městem
stejně jako Tvým

Schody škváry ulice
potok a co dál
kam jít dál

když jít se nechce
stráně rozkvetlých pampelišek
mají víc slunce

kořínky trávy drny
co zpevňují břeh
víc něhy

Není jednoduché se rozhodnout
a jít po nich
bos

Jazzová lekce…

 

má bledost je jak kanýr

kýmsi přetržený v půli

hrabivost pítek

trhat ptáky z hůry


povadlost mužsky vyhlížejících džbánů

ovlivnila nepatrnou ránu

 

 jazzová lekce pro pár ňader

/ubrusy zvoucí ke snídani/


má bledost je jak lampión

schovaný ve tvé dlani…

 

 

 

Má bledost připomíná kanýr 9.6-001

 

 

PéPéeL…

 

/proč máš pod lopatkami dívčí křídla?/

 

déšť obléká Dafnise a Chloé

do plochých barev

přezrálé fíky halí zvláštní nahotu

jdem tančit čtverylku či gavotu?

 

předposlední noc umírá jen jednou

Z LÁSKY

 

 

 

Koláže224-001