Dívám se z okna, já se dívám na ulici, kterou nejasně vnímám. Dívám se ven, dívám se z okna dál, mrholí a život jde dál.
Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.
Archiv autora: Sima Sima
Ulice s průchody
Ulice s průchody mi vadí, neb páchnou. Ano, páchnou močí, cítím to, jak do nich vkročím. Snažím se dýchat úsporně a říkám si: Proč nemám covid? Ať necítím ty vůně. Vlastně ty pachy. Proč někteří pánové nechodí na záchod? Mne jejich chování není vhod. Pánové, vždyť máte delší močové trubice, já ji mám kratší a přesto na záchod dojdu z ulice. Tak, v čem je problém? Safra, už vím - oni tak citlivý nos nemají a tedy neví, že mne tím trestají.
Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.
Má ulice, můj rouhač?
Dívám se z okna a je tam „má“ ulice. Dívám se z okna a je tam „má“ lavice. Dívám se z okna a je tam „má“ lampa … Dívám se z okna a je tam „má“ lampa. Je noc - žluté světlo jak z tlampače osvětluje nohy rouhače, který sedí na „mé“ lavici, pije z flašky – snad rum – a volá: „Vy k...y státníci!“ Je to „má“ ulice? Pokud ano, je „můj“ i rouhač? Ne není – říkám si hned, neb z té představy mi tuhne krev, nechci zde toho člověka mít, já chci bez problémů být. Otočím se zády k oknu, do postele rychle hupnu, pod peřinou jsem hned a sním si snadný svět. Ne! Ne! Rouhač je slyšet dál, otvírám okno, ale tím ho zvu domů k nám. Ne! Ne! Ano. Okno zavírám a slabě si v sobě přiznávám, že rouhač existuje. V „mé“ ulici huláká a já tedy přijímám i toho „huláka“. Spím
Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.
Haló pane Měsíci
Haló pane Měsíci, haló hvězdy nade mnou!
Chtěla jsem být hvězdicí, chtěla jsem jít za duhou.
Haló pane Měsíci, haló hvězdy nade mnou!
Jsem jen pouhou směsicí, srdce zeje prázdnotou.
Haló pane Měsíci, haló hvězdy na nebi.
Jsem v té všední směsici, s prsty, s nohy na zemi.
Haló pane Měsíci, haló hvězdy na nebi.
Jiný je dnes hvězdicí a já se dívám, co je mi.
Haló pane Měsíci, haló hvězdy nad námi,
chci žít stále hvězdicí, i když jsem tou směsicí.
Nebudu se strachovat, pozvu srdce zpytovat,
Začnu krokem pomalým a smrt svou kapku pobavím.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených,
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.
Učím se…
Napsat komentář
Učím se pozorovat Tvoji lásku
– hlubinná emoce v básni.
Učím se pozorovat Tvoji lásku
– hlubinná emoce v penězích.
Učím se pozorovat Tvoji lásku
– hlubinná emoce v utírání prachu.
Učím se pozorovat Tvoji lásku
– hlubinná emoce ve zlosti.
Učím se pozorovat Tvoji lásku
– hlubinná emoce v pochopení.
Učím se pozorovat Tvoji lásku
– hlubinná emoce v odpuštění.
Ledový vítr
Kdo může za to, že běžím noční krajinou?
Kdo může za to, že běžím městskou pustinou?
Kdo může za to, že běžím v podchodě?
Kdo může za to, že ty běžíš proti mě?
Kdo může za to, že dva měštci běží k domovu?
Kdo může za to?
Kdo může za to, že vyzuli se z papučí
a míří k domu – do svého bezpečí?
…. no přece ledový vítr!
To jsem já.
Já poháním ty nohy!
Já poháním ta stvoření,
která pohodlně seděla – v záloze – u televize.
Za to můžu já – já, ten studený vítr.
To jsem já – ta ledová krůpěj, která rozproudí ti tělo,
– ta ledová vločka, která chce, aby tvé tělo se chvělo.
– ten vítr foukající, který volá, žij, vždyť žiješ jako bdící!
To jsem já – ten ledový vítr.
Ledové krůpěje posílám do tváří, lechtám tě po těle.
Ledový vítr …. tak to jsem já!
Poslední den.
Co to je? Co se děje!?
Ladynka se v křeči točí dokola a kňučí.
Mám strach. Ještě jsem se s tím nesetkala.
Po deseti minutách je již normální stárnoucí psí dáma.
Je velký hic. Asi nedostatek vitamínů a stopových prvků
Dnešní modlitba
Ležím a dívám se ven a vidím, že začíná příznivý den.
… vidím, že nemusím vstávat dle budíku …
… vidím, že dávám si rohlíček v kafíčku …
… vidím, že něco jde skrze mě …
Pane bože dej,
ať mám víru v tento den.
Ať mám víru ve své schopnosti,
ať vím, co přináší mi radosti,
ať vím, kde mám tvořit
a že se mi život tím nezačne bořit.
Pane bože ve mně žij a veď můj kýl,
ať na smrtelné posteli neminu cíl.
Děkuji.
Jak dlouhou? (rozmluva s nevědomím)
Jak dlouho se chceš schovávat mezi mraky!
Jak dlouho?
Jak dlouho tady rozséváš své sny?
Jak dlouho?
Ty, která jsi odešla do říše snů.
Ty, která jsi spatřila své kolo dnů.
Jak dlouho?
Já povím ti a zodpovím jednu otázku – přejdi ten břeh do jiných oblázků.
Přejdi břeh a vydej se na cesty.
Ušetřená hodina
Ušetřená hodina.
To je téma! Dnes mě těší.
Ušetřená hodina
– dnes mi lenost řeší!
Ležím si v posteli a mám pocit boháče,
že mám dost času na tvoření koláče.
Že mám dost času na celé okolí,
mohu si dělat, co duše mi povolí.
… a právě nyní to je psát …
… a právě nyní to je ležet …
… bez výčitkových myšlenek, že zase mám někam běžet …
Ušetřená hodina.
Proč jich nemám více?
Jak si život nastavíš, tak ti hoří svíce.
Není to jen hodinou – ta je malé zrcátko,
která ti ukáže, kde se mýlíš drobátko – anebo i hodně.
To pak je průšvich a ty jsi i na dně.
Ušetřená hodina.