Stojím uprostřed cesty,
vyhřívám se na slunci.
Déšť ze mne prach smyje:
Turisto, nešlapej prosím po mně.

Měsíční svit mě za noci rozjasňuje,
přesto zvěř po mně dupe.
Kanci do mě rypákem šťourají,
proč, zvířata, nespíte?

Přítel strom z větvoví pavučinou stínů mě přikrývá,
slastný stín v poledním slunci.
Větru zpěv mě zklidňuje.
Nerušen, dokáži sebe pochopit.

Zoufale Tě prosím, Matko:
Cestu nech zarůst křovím,
trnkový val postav do cesty necitlivému životu,
živlu mého zmaru.
Nech mě v klidu být.

Studený kameni,
nestůj ve stínu.
Vstřebej světelný paprsek do sebe,
ať Tě ozařuje.

Modrá borovice,
šumíš ve větru.
Tvým slovům rozumím,
přesto Babylón z nesmyslů mezi námi.

Schoulená
jako fena v koutě
žadoníš vysát morek z kosti
rozbité studeným kamenem,
člověkem.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Předchozí noc a dnešní ráno
žíznil jsem více než hladověl.
Dnes z horského pramene piji,
čerstvě popadané mandle na cestě u horské vesničky syslím do kapsy,
pomeranče trhám ze stromů,
blumovité sladké plody s nejednou peckou žvýkám,
navoním dary přírody květy aloe vera.
Pro dnešek nasycen,
uspokojen.
Vystupuji na vrchol hory
sálající mužskou energií
se ztopořeným kamenným falem.
Vzrušení z vrcholu rozdýchám sestupem do vesničky v údolí,
potkávám usměvavé lidi.
Jste krásní,
avšak dnes mi bude lépe v horách.
Šlapu do stráně na horský hřeben,
spojující jing a jang.
Na dohled hora-žena
se tyčí naproti mužské
od chvíle,
kdy se zalíbila Eva Adamovi
a Adam Evě.
Na sklonku dne
nacházím místo k odpočinku líbezné
pod vonícími mandlovníky
na travnaté plošině uprostřed hřebene
mezi mužem a ženou.
Jsem prstenec,
cítím smír a harmonii.
Spojuji.
Slunce zapadá,
kouzlí červánkové nebe,
ohnivá křídla proudí k božské ženě,
hladí ji měnící, barevnou rozkoší.
Barvy tmavnou,
ovce bečí a zvonkohrou dávají údolí dobrou noc.
Psi doštěkali.
V údolí,
ve skalách,
na hřebeni
vládne klid.

Ochlazené tmavě modré nebe
vylézá z černých obrysů hor.
Nebeský oblačný pták s roztaženými křídly
stojí na protějším hřebeni.
Usíná,
roztažená křídla před nocí zakrývá.
Sám se schovává a mizí.
Dovolí hvězdám svítit.

Orion a Labuť na sebe zamilovaně hledí.
K doteku blízko,
navěky vzdáleni.
Kde Tě najdu, lásko?
Láska se skrývá v Tobě.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Na ulici mi nepodal ruku smradlavý bezdomáč
a nechtěl se bavit se mnou bezducháč.
V soutěži krásy mi nabídli zametat vyteklý botox,
mou hudbu nehraje vypnutý jukebox.

Kurva nechce moje peníze
a s literárním světabolem si kundu sotva vylíže.
Ani milovaná Mary J mne nedostává do stavu beztíže.
Začnu znovu a líp… asi.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Poslední paprsek nejdelší slunečné chvíle v roce zeslábl a v ten moment jsem na kůži pocítil chlad. Rekapitulovat prožité ve mně probudil joint a pivo, žižkovské kombo. Chybí jen václavská klobása a můžeme hovořit o pražské trojici.

Štěstěna mě obdařila schopností vypouštět nepodstatné. Mantra unikla ze všedního koloběhu, odlákala pozornost a vzduch zhoustl. Proti mně prošlo ulicí mnoho lidí. Ve svých obličejích zvrásčili čelo v rozbouřené moře. Kůže na rukách v receptory skryté krásy se zvlnila. A duše od zloby se odpoutala. Mysl do jednoho bodu upřena, rozplétala zamotané slunce, zanesené zavátým pískem. Tak chutná pouštní duna, ke které každý z nás s jistotou dojde.

Voda osvěží a lze po ní plout dál, smrtelné rány ztratí na vážnosti. V deltě lze s mořem splynout hladce. Pokud ti rybář neprotrhne háčkem chřtán a nechytí tě do záchranné sítě. Vyslovit protest proti tvému odchodu může jen papež žijící s úctou k životu.

V zajateckém táboře chybí čubka, místo ní talár krmí lží odklizené osoby. Skryt mezi čtyřmi zdmi zrealizovals plán: STÁT SE NEVIDITELNÝM. Projít skrz ztracený dav nepozorován. Zbaven všeho a všech, cítit radost z toho být sám.

Společnost nepřijímá devianty. Bojí se jejich pravdy. Samotáře baví nepochopení vzdálených.

Stačí jedno slunce přes den a poté vysvitne tulákův měsíc.

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.