Uměl léčit lidské duše, přicházely za ním ženy a muži z daleka. Uměl zaplašit zlou energii, vodil lidi do minulých životů, aby se společně podívali na kořen problému, uměl přivést ztracené části duše, spojit se s předky, mluvil s živočišnou říší… V době bezohlednosti a nadvlády systému jej vyhledávalo čím dál více lidí…

Nadešel čas, kdy se Katharina měla opět sejít s šamanem Velkým medvědem. Byl konec léta a na horách již žloutlo listí a poletovaly bílé chomáčky. Cvrčci si dohrávali své poslední etudy a tak nějak všichni věděli, že zase přijde mráz… V tento slunečný den provoněný přicházejícím podzimem, se Katharina znovu setkala s šamanem. Musela si přiznat, že na Velkého medvěda už nemyslela tak často a jeho obraz se pomalu vytratil z její mysli. Přesto jí „nenáhoda“ přivedla do Sarafinina domu v době, kdy zde Velký medvěd léčil … Z přízemí domu slyšela mocně znít šamanské bubny, dům byl provoněn kouřem z bylin… Cosi ji napovídalo, aby byla ten den poslední, kdo k šamanovi přijde… tajemství mělo být odhaleno…

Tváří v tvář opět stáli proti sobě a čas se náhle zdál být pouhým výmyslem lidí. Jakoby se viděli naposledy včera. Dřevěná místnost byla zahalena kouřem doutnající šalvěje a pelyňku… S Velkým medvědem prošli rituálem ochrany před zlými bytostmi. Celá se chvěla, když se Velký medvěd přiblížil blíž. Když však ucítila jeho lesní vůni, bylo to tak známé, že veškerý stud a zdrženlivost rázem opadly, zůstalo jen mírné mrazní a napětí z toho, co se bude dít dál.

Zastřeným hlasem vysvětlila Velkému medvědovi, že k němu přichází kvůli tlaku v hrdle, který cítí téměř nepřetržitě. Myslím, že je to má nedostatečná komunikace, něco se mi tam vzpříčilo…vysvětlovala nesměle.

Zamyslel se, zadíval se někam do dálky, pak jí vzal za ruku a řekl, zavedu tě do jednoho tvého příběhu Katharino. Něco se událo ve tvém životě, ale nebyl to život, který žiješ nyní. Dovedeš to akceptovat, chápeš, co tím myslím? Můžeme jít?

Katharininy hnědé oči ještě více potemněly, věřila mu vše na tomto, i jiném světe… věděla, že je s ním propojena… Chytila jej za ruku a se zavřenýma očima poslouchala příběh…

Katharino, jsi na poli, je to bitevní pole blízko jakéhosi jezera, právě jsi projela tryskem na koni, s mečem v ruce, máš na sobě rytířkou výzbroj, v tomto příběhu, v tomhle životě jsi muž. Na hlavě máš rytířskou helmu, jsi šlechtic z bohatého královského rodu. Je válka, král bojuje o větší území a moc a ty, jeho syn, jej nechceš zklamat. Bitva je ukrutná a nespravedlivá. Bojuješ s velkým vypětím, nevnímáš okolí, jsi v takovém transu, který umí vyvolat jen boj, tvé oči jsou temné, plné strachu, očekávání a odhodlaní. Náhle však jsou tvé rychlé pohyby a útok vpřed prudce zastaveny… padáš z koně a tvůj kůň se na tebe zraněn převalí a přilehne celé tvé tělo. Nemůžeš se hýbat, nemůžeš vstát, je to velká tíha, velká bolest, nemůžeš dýchat…

Vše kolem tebe utichá, je po bitvě, ty necítíš své tělo, bojíš se, že umřeš, víš, že jsou to tvé poslední minuty života. Avšak náhle vidíš z dáli přijíždět vojáka, má stejné brnění jako ty a na něm poznáváš znak svého rodu. Jak velká je tvá radost přes veškerou bolest, kterou prožíváš. On ti přišel na pomoc… sundává si helmu a ty jej s úlevou poznáváš…

Katharina sebou cukla…ano poznala jej, vše viděla jako ve filmu, bylo to vše velmi známé… Když ten jezdec sundal helmu, uviděla náhle Velkého medvěda!!! Zarazilo ji to, proč on je v mém minulém životě, v mém příběhu, když mne sem jen zavedl? Proč jej zde tak jasně vidím?

Velký medvěd pokračoval … Ten rytíř, kterého s úlevou poznáváš, je tvůj bratr.

Můj bratr? Vždyť… jsi to ty, Velký medvěde… pomyslela si Katharina…nahlas se však neodvážila nic říci…

Velký medvěd vyprávěl dál příběh z dávné minulosti… Tvá úleva netrvá dlouho. Rytíř, tvůj bratr, sesedá z koně a blíží se k tobě … Místo, aby ti však pomohl a odvalil zraněného koně z tvého polomrtvého těla, sebere velký kámen ve tvaru lebky, který máš u hlavy a přitlačí ti jej k hrdlu. Překvapení a zklamání je v tu chvíli pro tebe daleko větší než bolest a pomalá smrt. Když si tvůj bratr myslí, že jsi již mrtvý, nadechneš se ještě jednou velmi zhluboka, sebereš naposled svou veškerou sílu, vytrhneš mu kámen z ruky a vrazíš mu jej vší silou do hlavy.

Velký medvěd pokračuje dál své vyprávění smutným hlasem… Vidím dvě mrtvá těla… svíce života dohořely až večer… duše obou bratrů putují nyní do hvězdného nebe. Dvě velké hvězdy Jupiter a Venuše stojí právě v tuto dobu velmi blízko sebe.

Katharině začaly stékat slzy po tváři, neměla chuť je schovávat, pláč a energie, která se uvolnila, se nedaly zastavit, jakoby se nějaký ohromný balvan odvalil z jejího hrdla, začala hlasitě vzlykat.

Velký medvěd čekal dlouho dobu až se Katharina uklidní, aby mohl pokračovat dalším rituálem. Odstranil ji zlé energie, které měla v sobě stále nastřádány…

Později seděli oba naproti sobě na terase a ani jeden nechtěl promluvit, zvláštní bylo to ticho protkané koncertem cvrčků a bzučením včel a much …

Katharino, při rituálu léčení se mi stalo něco velmi podivného, řekl po dlouhé chvíli Velký medvěd… Když jsem se snažil odstranit to, co v sobě nemáš mít, začal jsem plivat krev. Ještě se mi to nikdy nestalo…

Katharina mu klidným hlasem a s odevzdáním vyprávěla, o tom, kdo byl ten rytíř na koni, který přijel a nepomohl svému bratru, kdo byli ti dva muži, kteří soupeřili o moc a bohatství. Slyšela svůj hlas, jak volně a klidně povídá a již tam nebylo to nepříjemné přiškrcení, tlak v hrdle náhle zmizel. Velký medvěd vše vyslechl s velkou vážností. Poté oba opět dlouhou dobu mlčeli. Ticho přeťal až Sarafinin zpěv z kuchyně. Oba se myšlenkami vrátili do reality.

Sarafina se objevila ve dveřích a v ruce držela kámen ve tvaru lebky. Katharino, našla jsem jej právě pod postelí, když jsme s Punakem stěhovali ložnici hostů, podávala Katharině kámen.

Katharina s úžasem předala kámen Velkému medvědovi. Již při prvních dotecích začal kámen hřát… snad to byly ještě stopy vzteku….

Velký Medvěd potěžkal kámen v ruce a pak se postavil.

Odpouštím sobě, za to, co jsem ti udělal, protože jsem byl zaslepen vidinou bohatství a trůnu, pověděl klidným hlasem s pohledem upřeným na Katharinu. Katharina vzala kámen z jeho mohutné ruky a bez rozmýšlení pronesla, odpouštím sobě, za to, že jsem se ti chtěla pomstít za bratrovraždu, jednala jsem zaslepena vztekem a zoufalstvím. Poté podala kámen zpět Velkému medvědovi, a řekla, odpouštím ti, bratře, protože jsi v tu chvíli neuměl jednat jinak. Velký medvěd vzal zpět kámen k sobě a pronesl, odpouštím ti, protože jsi neuměla v tu chvíli jednat jinak.

Po té se oba vydali k jezeru, kde před rokem Velký medvěd kámen našel a společně jej vrátili zpět do vody, která pohltila křivdy dávné minulosti…

Starý příběh a jeho energie byly tímto rozmělněny, staré zlo a utrpení odpuštěno…