Minulý týden ve čtvrtek jsme se dvěma kamarády dotáhli do konce věc, která vznikala měsíce a která nás spojila. Vždyť před tím jsme se znali jen pár měsíců, a to hodně málo. Vydali jsme knížku. Útlou sbírečku básní nás třech.

Pozvali jsme blízké přátele a známé na její křest. Kamarádka se mě ptala, jak se těším na svůj den D, splnila jsem si svůj sen? Přemýšlím, jestli můj sen bylo vydat knihu. Vlastně nebylo. Vždycky mě táhlo psaní a s přestávkami jsem psala pro své blízké. Ale na knihu jsem nepomýšlela. Tahle přišla spontánně jako nápad někdy v lednu. Spojit několik lidí dohromady v jedné knize není až tak lehké. Je třeba se domluvit obsahově, je třeba se domluvit graficky, vybrat fotografie (každému se líbí jiné), navrhnout obálku (každý z nás by vybral něco jiného), telefonovat, scházet se, nesouhlasit, mluvit o svých pocitech, radovat se, když se po debatách konečně rozhodne. A poznávat se při tom. Muset, i když by s tím člověk někdy nejradši praštil. A pak zjistit, že to společné, co nás spojuje – psaní – je to nejsilnější pouto ze všeho a to nám nedovolí tu knížku nedodělat. Těší mě, že jsem poznala Petru, autorku fotografií, která za mnou přijela do rodného města ověšená fotografickou výbavou, že se lidi zastavovali a říkali: koukej, je tady i televize!, když my byly na cestě do lesa, kde jsme pak fotily náprstníky s květy jako ze sna.

Křest samotný jsme naplánovali na čtvrtek. Ve čtvrtek už na konci pracovního týdne obvykle melu z posledního. I tentokrát je tomu tak a navíc ještě vystupujeme v divadle. Začíná Aneta Pavlová s manželem a čtením vtipných deníků, na které se lyrikou hodně těžko navazuje. Ale ať! Kdo řekl, že musí být všechno perfektní. Prostě to celé beru tak, jak to přichází. Podium divadla je milosrdné, účinkující jsou při vystoupení osvětleni reflektory a do tváří publika není vůbec vidět. To je dobře. Tréma se tak snadno vypaří, když nevidíte jednotlivé lidi. Vnímám publikum jako celek a sebe jako jeho součást. Čteme postupně všichni po sobě, Ondra hraje, Martina zpívá sametovým hlasem, Richard improvizovaně doprovází básně na kytaru. Otvíráme šampaňské, křtíme a JACK Accoustic Band i s bubeníkem hrají a jsou skvělí.

Jsou tu mé kamarádky a kamarádi. Přišla také má sestra a blízká kamarádka z dob puberty a vysoké školy, se kterou jsem se já v poslední době viděla málo a má sestra vůbec. Sedly si do první řady, já na ně nevidím, jsou ve tmě. Daly si víno a jsou moc veselé. Když začnou vystoupení, má sestra kamarádku chytne za ruku. Na konci tancují a drží se blízko mě, blízko nás. Blízkost, kterou jsme spolu všichni měli před dvaceti lety, se nezměnila ani trošku. Domů nechtějí, vyrážíme ještě do baru. Sestra telefonuje domů, že ještě nepřijde, potkala kamarádku, kterou neviděla dvacet let a jdeme teď ještě někam všichni i s jejím dvacetiletým synem. Já únavou tonu v mlze, ale nechci to zkazit. Jejich radost a slova mi docházejí až později. Vyprávějí se historky ze starých časů, jak jsme jezdily stopem, jak se se mnou můj současný manžel rozcházel, když nás přistihl v třešňovce, že spolu kouříme, jak jsme chodili na diskotéky, jak jsme vyvolávali duchy. Obyčejné. Přitom se ale shodneme, že ten čas byl pro nás pro všechny takový opěrný bod v životě. Doprovázíme se na tramvaj a na metro. Objímáme se. Dvě z nás říkají, že v těžkých časech – které jsme si v životě zažili všichni – se nám zdály sny právě z doby našeho nejintenzívnějšího přátelství. O cestě, která spojovala naše vesnice, a po které jsme se vyprovázely domů. I když jsme se dlouho neviděly, hodně pro sebe pořád znamenáme.

Na té knížce mě vlastně nejvíc zajímají lidi. Ti, se kterými jsme ji vytvořili. Ti, kteří s námi vystoupili. Ti, kteří přišli a mohla jsem se s nimi vidět, když jinak pro samé povinnosti to vůbec nestíháme.