Bývala to dříve tradice, že ženy na vesnicích chovaly husy na maso a na peří. Peří se schraňovalo od léta do zimy až do měsíců, kdy nastal klid a kdy nebyly práce ani na polích, ani na zahradě, ani vánoční přípravy. Dralo se většinou v lednu, v měsíci, kdy se neděje skoro nic. Pár týdnů v ženském společenství se peří dralo, svlékala se pírka, jedno po druhém. Má babička také chovala husy. Já byla tehdy malá, ale z těch lednových ženských setkávání zůstalo ve mně hodně vzpomínek. Ženské společenství, setkávání odpolední, holčička si hraje, kreslí, uši nastražené, kolem ní plují útržky rozhovorů.
Má babička husy chovala po léta a na draní peří se u ní scházely ženy z celé vesnice. Dralo se v pracovní dny, ženy se scházely vždy odpoledne po obědě. Sedělo se u velikého stolu, peří stažené z ostenek se shromažďovalo uprostřed a pak se plnilo do velikých pytlů, připravené na peřiny a polštáře. Ostenky se nevyhodily, těmi se plnily tvrdší polštářky na židle. Ženy draly peří a k tomu si vyprávěly celé odpoledne historky z dětství, z mládí, o mužích, o dětech. Ráno babička každý den pekla, aby bylo co roznést k odpolední svačině. K té bývala melta s mlékem a k tomu martinské sladké rohlíky plněné mákem, koláče, buchty nebo nějaké jiné pečivo. Na svačinu jsem se těšila ze všeho nejvíc, směly jsme ji se sestrou roznášet a byly jsme u toho důležité.
Někdy jsem s draním pomáhala, ale málo. Většinou jsem seděla u okna obráceného na jih u složeného šicího stroje Minerva a kreslila si, psala nebo vybarvovala omalovánky. Vybarvování je údajně způsob, jak propojovat levou a pravou hemisféru. To musí být pravda. Vzpomínám si, že se mi stávalo, že jsem při vybarvování jakoby vstupovala do obrázků. Pohádkové postavy v omalovánkách ožívaly a já cítila strach Jeníčka a Mařenky v lese, když se ztratili nebo paniku Budulínka na ocase lišky a jeho zoufalé volání. Jako bych se probarvovala do jiných dimenzí. Z nich ke mně doléhal smích, kousky vět, rozhovorů a ženských povzdechů.
To šumění slov, omalovánkové obrázky, vybarvování a těšení se na svačiny ve mně zůstaly uložené někde hluboko jako něco pevného a bezpečného. Dnes v rychlém kapitalismu ženy směřují víc a víc k izolaci. Muži se scházejí v hospodě, ale něco, kvůli čemu by se pravidelně scházely ženy, tak nějak není. A mně to chybí.
Ne ne-společné tvoření-já měla nedávno na výtvarný dílně plstění podobnou asociaci-s ostatníma jsme plstily kuličky,povídaly u toho a já si připadala jako dřív u draní peří. 🙂 Bylo to moc fajn!!!