Rozhovor k výstavě „Mé soukromé Japonsko“ Kristýny Suché

Kristýna Suchá se výtvarné tvorbě věnuje již mnoho let, ale veřejně začala svá díla vystavovat od roku 2008, kdy měla první vernisáž s názvem „Otázky“. Ve svých dílech zkoumá někdy propastnou, někdy intimní vzdálenost chaosu a řádu. Její tvorba je často hodně abstraktní. Nechává tak návštěvníkům svých výstav mnoho prostoru pro svou vlastní interpretaci a úvahy. Kromě výtvarného umění a fotografii se Kristýna věnuje hodně divadlu a působí jako stálá členka Divadla Kámen.
Od 4. listopadu do konce roku 2011 v prostorách galerie Divadla Kámen byla k vidění její první kombinovaná výstava obrazů a fotografií „Mé soukromé Japonsko“.

Dobrý den Kristýno, o čem byla vaše výstava „Mé soukromé Japonsko“, která proběhla v Divadle Kámen, a co vše na ní mohli návštěvníci vidět?

Výstava obsahovala fotografie z mé cesty po Japonsku uskutečněné v říjnu roku 2010 a také obrazy inspirované touto cestou. Oboje se snaží zachytil jaké Japonsko je, ale především, jak jsem jej vnímala já, a jak na mě zapůsobilo.

Doposud jste jako autorka vystavovala pouze obrazy (tato výstava byla autorky třetí v pořadí) a toto byla vaše první kombinovaná výstava. Je k tomu nějaký speciální důvod?

Jednak je to z toho důvodu, že jsem se teprve před pár lety začala více věnovat fotografii. A v případě Japonska, kdy možná někteří lidé nemají úplně jasnou představu, jak tam některé věci vypadají a fungují, mi přišlo zajímavé rozšířit výstavu obrazů i částečně dokumentární složkou. Navíc obrazy a fotografie na sebe vzájemně působí, jsou v kontrastu nebo se doplňují.

Kolik děl mohli návštěvníci vidět?

Fotografií kolem patnácti a obrazů pět.

Jaká jsou hlavní témata objevující se na fotkách a obrazech? Nebo spíš, jaké byly ty hlavní impulsy, které vás při tvorbě inspirovali?

Příroda a v kontrastu s ní hodně technické věci jako most spojující Honšú a Šikoku nebo dráty elektrického vedení vs. dokonale upravené japonské zahrady (poznámka autora: v Japonsku kvůli častým zemětřesením nemohou být dráty elektrického vedení pod zemí). Samozřejmě Japonky a Japonci – jak se oblékají a chovají. Další, co se na obrazech i fotkách objevuje, jsou lampióny, protože ty jsou v Japonsku téměř všude. A také hora Fuji, protože ta je na živo naprosto uchvacující.

Z kolika fotografií jste vybírala, když jste výstavu připravovala?

Fotek bylo opravdu hodně. Asi patnáct set fotografií, z nichž jsem vybrala dvě stě a z nich cca třicet, které publikuji (http://www.kristynasucha.com) a byly základem pro výstavu.

Co byl ten nejúžasnější zážitek z Japonska?

Neuvěřitelná ochota a úcta Japonců, ta pověstná harmonie jejich společnosti a přesnost.

Co byl naopak nejhorší zážitek z Japonska?

Žádný.

Neměla jste tedy žádnou negativní zkušenost, je Japonsko natolik ideální?

Ideální nevím. Ideální asi není nic. Ale rozhodně je to hodně jiné. A nebyla jsem tam tak dlouho, abych mohla proniknout hlouběji do fungování společnosti a mezilidských vztahů.

Jak těžké bylo se v Japonsku dorozumět?

Jak kde. V Tokiu to nebyl problém, pokud si zvyknete na „japonskou angličtinu“ (usmívá se Kristýna). Třeba v metru mají nápisy v japonštině i latince. V menších městech se dalo vždy domluvit na informacích, v restauracích či na ulici už to bylo někdy složitější, ale vždy má člověk ruce a nohy. Navíc v restauracích bylo jídlo nafoceno, tak stačilo jen ukázat. A pár slovíček japonsky jsme se naučily, takže jsme vlastně neměly problém.

Cestovala jste podle předem jasného plánu nebo takříkajíc „na blind“?

Měly jsme dopředu vymyšlený itinerář cesty, ale nebylo to striktní, takže jsme se přizpůsobovaly podle situace. V Tokiu (kde jsme byly jako první) jsme měly objednané ubytování, ale na dalších místech jsme si to objednávaly postupně, jak se naše cesta vyvíjela.

Na kolik peněz podobná cesta našince může přijít?

Na dost. Už jen z toho hlediska, že když je člověk v cizí zemi skoro měsíc, musí někde spát a něco jíst, tak se to načte, ať budete kdekoli. Do toho letenka, která není nejlevnější, a doprava, která je v Japonsku velice drahá.

Na vernisáži vaší výstavy se hodně mluvilo o Japonsku, ale docela málo o vašich obrazech. A ty jsou přitom velmi složité a nelehké na pochopení. Který z obrazů si vyžádal nejdelší tvůrčí proces?

Je to ten poslední „Vůně noci“ s lampióny. Možná trochu překvapivě, protože formálně není nejsložitější, ale přesto trvalo nejdéle, než byl dokončen. Při tvorbě obrazů mám někdy jasnou představu o výsledku, někdy se nechávám vést intuicí. Obraz tak může vzniknout za dva týdny ale i za několik měsíců.

Na několika obrazech se objevují Gejši. Jaké jsou ve skutečnosti?

Těžko zahlédnutelné. Tajemné. Zahalené tmou. Pohybují se v noci v temných uličkách, pouze v určitých částech města. Například ve městě Kjoto je proslulá gejšami čtvrť Gion (nazývají je tam ale geiko a maiko, což je jakási „učenka“ na geišu). Ve dne je možné vidět pouze „falešné“ geiši, tzn. Japonky, které se tak oblékají pro radost svou či turistů.

Oproti vaší předchozí tvorbě jsou japonské obrazy mnohem konkrétnější. Proč?

Netuším. Možná proto, že Japonsko je konkrétnější, než pocity a myšlenky, které se mi rodily v hlavě a byly ztvárněny v předešlých obrazech. Asi mě ta konkrétnost i lákala. Stejně jako předtím mě lákala formální nepopsatelnost a nejasnost.

Znamenají ty japonské, s prominutím, klikyháky na vašich obrazech něco konkrétního v překladu?

Ano. Většina z nich jsou konkrétní výrazy, které pro mě charakterizující Japonsko.

Jako například?

Nevím, jestli to chci prozrazovat.

Není to pro Vás jako umělce naopak svazující, pokud prezentujete tak exotické téma jako je Japonsko? Protože už samo o sobě je natolik zajímavé a přitahuje pozornost?

Svazující je to, co člověk dovolí, aby svazující bylo. Nepřemýšlela jsem tak o tom. Natolik mě Japonsko uchvátilo, pocitově i místně, že jsem měla potřebu se k němu nějak vyjádřit. A tohle je způsob, který je mi blízký – štětec a fotoaparát.

Hlavním tématem vašich předchozích výstav byla hranice mezi chaosem a řádem. Jak se toto téma projevuje v „Mém soukromém Japonsku“?

To je jeden z prvků, který se objevuje ve všech mých obrazech, ať jsou abstraktní či konkrétnější. Zajímá mě hranice mezi chaosem a řádem, světlem a tmou, kdy jeden bez druhého nemohou existovat a přitom jsou a musí být v určitém směru v protikladu. Vytvářejí se tak pro mě někdy nečekané souvislosti, které na sebe působí a dohromady tvoří jedinečný celek.

Máte nějaké malířské vzory? Jak ovlivnily vaši tvorbu?

Nevím, jestli vzor, ale určitě mě svým způsobem ovlivňuje. Je to Paul Klee. Ale mám toho ráda spoustu, třeba naivní malíře, expresivní umění…

Jaké první ohlasy má vaše výstava? Jak na návštěvníky působí?

Někoho uchvátí, někoho méně, reakce jsou různé. Někomu se to zdá harmonické, někomu meditační. Co člověk to vjem. Různorodé reakce jsou pro mě v zásadě velmi dobrá zpětná vazba. Nejhorší je, pokud výstava nevyvolává žádnou emoci.

Kromě výtvarné tvorby se velmi aktivně věnujete také divadlu. Divadlo Kámen je velmi specifické, můžete nám jej trochu přiblížit?

Divadlo Kámen je minimalistické autorské divadlo. Máme vlastní scénu kousek od Invalidovny, kde hrajeme i dáváme prostor více méně souborům podobného zaměření (nemusí být minimalistická, ale hledající a kvalitní). Poslední dobou také často využíváme živé hudby, kterou kombinujeme s hereckým projevem.

V Divadle Kámen působíte již 12 let. V jakých hrách a rolích vás mohou diváci vidět v této sezóně?

Zvěstování Bohunce, Zahrada, Karkulka, Opičí tlapa. Nyní pracujeme na nové hře.

Předpokládám, že divadlo a obrazy vás neuživí nebo ano?

Ne. Věnuji se všemu ve volném čase. Mám zaměstnání.

Věnujete tedy většinu svého volného času malování a tvorbě, jak to snáší váš manžel nebo přítel?

Na to by měl odpovědět spíš on sám. Vybral si mě. A věděl, do čeho jde.

Máte nějaký osobní cíl jako umělkyně? Např. vysněná role, hodnota obrazů apod.?

Chtěla bych, aby mé obrazy byly kvalitní a hodnotné – po duchovní, ale i materiální stránce. Chtěla bych, aby nenechávaly diváky chladnými (ať obrazy, fotografie či role) a aby z nich cítili tu energii, kterou z nich cítím já. Chtěla bych nadále pokračovat a zdokonalovat se ve svém hledání…a kdo ví, kam mě má cesta zavede.