V knihovně vracím knihu Hany Andronikové Nebe nemá dno. Přečetla jsem ji já a ještě kamarádka. Jedné z nás – nevím už které – se kniha po všech předchozích čtenářích uprostřed rozložila a lepení se roztrhlo. Slepím knihu uprostřed průsvitnou páskou. U přepážky pro vrácené knihy sedí mladý muž. Závadu najde ihned.

Zeptá se: To už bylo zalepené?
Odpovím podle pravdy: Ne, to jsem zalepila já, protože se to roztrhlo.
On: Tak to jste neměla dělat, to je to nejhorší, co jste mohla udělat.
Říkám: Tak já to odlepím. A natahuji se ke knize.
On vykřikne: To nedělejte ani náhodou, protože byste odtrhla i písmena.
To si já nemyslím, doma při přelepování knihy jsem se dvakrát netrefila přesně, takže jsem pásku už odtrhávala a s písmeny se nestalo vůbec nic. Ale nechce se mi to říkat.

Za mnou stojí ve frontě dvě malé holčičky. Připadám si jako třetí malá holčička.

Dlouho přemýšlí a pak říká: Dám vám tentokrát jen napomenutí. Ale příště nikdy, nikdy, nikdy (nemůže se zastavit s tím nikdy), ale už nikdy a za žádných okolností to nepřelepujte. S TÍMHLE už knihař nemůže nic udělat. Jinak by to bez problémů opravil. Příště vám za to přelepení dáme knihu k náhradě.

Dostala bych to radši rovnou k náhradě, jen kdyby mě ušetřil těch řečí.

Jsem zahanbená. Nekřičel na mě, ale řekl to tak, aby bylo jasné, že jsem překročila meze, které mám znát a měla bych se stydět. Cestou z knihovny to zahanbení setřesu. Zůstane jen divná pachuť z toho, že tak mladý kluk má už potřebu kdejakou blbost řešit takhle.

Pokud chodíte do knihovny, tak prosím vás nikdy, nikdy, nikdy a za žádných okolností … nepřelepujte.