Je vše to, mámivá hra květů
a barevný pel světlé letní louky,
jemná modř klenby nebe, bzukot včel,
je vše to tedy jakéhosi boha
úpěnlivý sen,
volání nevědomých sil po vykoupení?
Vzdálená čára hor, tak pěkně a směle vrytá v modř,
je taky jen křeč,
jen divoké napětí kvasící přírody,
jen bolest, jen trýzeň, jen beze smyslu tápající,
nikdy nespočinuvší, nikdy blažený pohyb?
Ach ne! Pryč ty nehodný sne
o bolesti světa!
Ukolébá tě muší rej za večerního šírání,
ukolébá tě ptačí zpěv,
vánek, který mi čelo
lichotně ochladí.
Pryč, ty pravěká lidská bolesti!
Ať je vše trýzeň,
vše utrpení a stín –
tahle jedna sladká letní hodinka jím není,
ani vůně červeného jetele,
ani hluboký, něžný pocit blaha
v mé duši.

Hermann Hesse
Zahradníkův rok