Kdesi v kopcích jsi se narodila,
nevýslovná souhra krásy, dobra, něhy,
přeskočila jsi kámen a netušila,
že jednou budeš dobývat břehy.

Pak oči otevřely se Ti do světa
a Ty stala ses hlubinou poznání,
jak když kytka rozkvétá
sytila ses vodami.

Stužkou zavázaná krajina
nezná konce,
přec někde končí, někde začíná
a z hlubin Tvých ozývají se zvonce.

Chodím se na Tebe dívat,
hezký vztah spolu máme,
začneš překrásně zpívat,
když na břehy usedáme.

Voda, která dala žití,
voda, která zabíjela,
voda lahodná k pití,
voda s odpadky od popela.

Stále jsi jiná, v každém okamžiku
vlnky jiné do puntíku
tudy jdou.
A přesto Vy řeky máte v zvyku,
že stejné vlny tu vždy jsou.
Koukáte na dějiny
a ne Vy, to kraj kolem je jiný.

Přítelkyně řeko,
vždy mi buď ku pomoci,
ať v dálce či nedaleko,
odrážet Tě budu v srdci.