Mám na návštěvě kamarádku z Anglie. Seznámili jsme se před pár lety na soustředění v Itálii. Jezdí k nám od té doby každý rok. Letos se vydařilo počasí, každý den si děláme výlet a malujeme akvarelem.
Vyberu výlet do zámku na Peruci. Zámek je momentálně v rekonstrukci. V jednom z jeho křídel je otevřená výstava Fillových poválečných obrazů, zvláště krajiny Českého středohoří lavírovanou tuší nás zajímají. Necháme si je na konec.
Před Muzeem české vesnice je altán se stolkem a lavičkami, kde si můžeme všechno rozložit. Před námi chátrající budova určená kdysi pro personál zámku, prosvícené stromy a staré patníky. Jen co začneme malovat, přijde paní s dvěma dětmi. Zajímá se o to, co malujeme. Děti jsou z USA, paní mluví česky. Usadí se proti nám a z nezávazného začátku je půlhodinový rozhovor. Děti jezdí po skončení školy v Americe na měsíc do školy do Čech, maminka je původem Češka a nechce, aby zapomněly češtinu. Česká škola je prý ale pro ně moc těžká, hlavně dějepis a matematika. Jejich babička dělá průvodkyni po turistických trasách v Českém středohoří. Rozpovídá se o krásách okolního kraje. Jdou pak na chvilku do muzea a my čtvrt hodiny malujeme. Hned potom se objeví paní z muzea a stráví s námi další čas povídáním o historii zámku, co se tam teď chystá a o Fillově výstavní síni, která je ve správě státu, jak si to přála jeho manželka po jeho smrti. Povídá, jak má ráda tohle roční období a jak park v tuto dobu září. Jen paní odejde, přijde starší pán z vesnice a sedá si na stejné místo. Omlouvá se, že nemluví anglicky, jenom (?) prý německy, francouzsky a maďarsky a radí nám, kam zajít na oběd nebo kávu.
Jsem překvapená z těch rozličných postav, střídajících se před námi jako ve filmu a ze vší té sdílnosti. Čím se to stalo, že většinou uzavření Češi najednou tak povídají? Udělalo to to naše malování? Kamarádka říká, že ať klidně jezdím malovat sama, že se nemusím bát, že mi bude někde smutno.
Pak si zajdeme do místní kavárny Za dubem, která je otevřená jen o víkendech. Má osobitý styl, krásnou terasu na posezení a z přístupu majitelky by si mohli v leckterých pražských podnicích vzít příklad.
A na závěr ten Filla a jeho posmutnělé krajiny panoramatických formátů s kvanty detailů a přitom tak prosté, přímočaré a nesoucí v sobě hlubokou krásu. K virtuálnímu nahlédnutí jsou zde: Filla Krajiny Českého středohoří
Byl to prostě dobrý den (až na toho pána od Policie, která hlídá výstavu venku i vevnitř a i když nechce rušit, celou dobu vám stojí za zády a případně upozorňuje, že jste u obrazů moc blízko).