SVĚT vidím barevně

Jen občas z pomyslného pytlíčku různobarevných korálků vytáhnu jen černé a bílé, někdy jen žluté optimistické a jindy jen růžové a zelené zaláskované a navlíknu je na vlasec. To proto, aby si čtenář uvědomil jejich barevnost a jejich existenci vůbec. Avšak svět, člověk, Země, všechno kolem nás je barevné jako duha. Jako důkaz přikládám podivnou mozaiku slepenou z barevných korálků, které jsem dala název „Květnové barevné střípky“.

7. května
Jsem unavená po víkendu a celý den se ploužím. Usínám na kurzu dialogického jednání. Pak se plahočím kamsi na Břevnov, abych si vyzvedla knihu o herectví, ale samozřejmě bez mapy. Svůj vlastní život si svou vlastní vinou dělám dobrodružnější. K večeru se jdu podívat na herecké zkoušení v jednom gymnáziu a na dívčím WC najdu jeden z nejkrásnějších vzkazů MILÁČEK A LÁSKA ZDE PROVOZOVALI SEX.

8. května
Den vítězství, na Slovensku se mu říká Deň víťazstva nad fašizmom a v Německu se slaví už pátého (Němci měli letos smůlu, pche, vyšlo jim to na sobotu). Dopoledne si čtu vypůjčený scénář a odpouštím autorovi některé výrazy, protože se ta hra dotýká především lidského srdce. Večer akce – Květnové otvírání v čajovně. Poprvé v životě jsem na literárním čtení nadšenců a sama předčítám své básně. Jelikož je máj, lásky čas, vybrala jsem tři milostné, a odvážně předstoupila před malé publikum. Čtení některých textů na veřejnosti přirovnávám k osobnímu striptýzu a, jak správně poznamenala jedna kolegyně, lépe se to píše, než čte. Abych vydržela bdělá, objednám si silný zelený čaj. Má na mě přesně opačné účinky a já už v osm usínám. Cítím se mezi nimi dobře, prožívám takovou tu zvláštní „sounáležitost“. Jeden pán úžasně hraje na kytaru a zpívá, jiný mladík přehrál na mírně rozladěném klavíru svoje skladby. A já si připomněla doby, kdy jsem toužila po malování… a zaslechla zajímavé výroky o věku – je mi něco mezi třiceti a čtyřiceti, přičemž se blížím k něčemu přesně mezi tím, což zní jako kdybychom, dámy, patřily do šrotu, což néni prauda!!! Na mailu mám vzkaz od kolegy z dia-jednání, kde píše, že by také rád tvořil a psal, ale není dost „otevřený“ a chybí mu „inspirace“. Napsala jsem mu, že je to jen otázkou odvahy, a vzpomněla jsem si na to, když jsem se směle přihlásila na konkurz do divadla a řekla si „Když jsi přežila let do Paříže tam a zpátky, nějakej konkurz tě nemůže rozhodit“. Odvaha se dá i trénovat.

9. května
Celý den se ploužím. Jsem úplně zblblá po tom čaji, díky kterému jsem špatně spala. Nevím, co dělám, a to co dělám, neví, kdo to dělá… asi se blíží nějaká epidemie nebo co…
Ba né, zajela jsem za dědou. Klábosíme a já svému moudrému jednadevadesátiletému příteli čtu velmi plodnou milostnou povídku určenou pro čtenářky červené knihovny Jahodové mámení (dějová linka se pohybuje v rovině – jahody, sex, jahody, sex, jahody,…) a při některých výrazech, které jsou značně kýčovité a fakt mi nejdou přes pusu, rudnu, což děda nevidí, protože nevidí, avšak on se vesele usmívá… k obědu si dáváme jahodové knedlíky.

10. května
Asi posté jdu kolem sloupku, na kterém je vylepená cedule psaná černou fixkou I LOVE PORNO. Snažím se vydedukovat, kdo a proč to tam nalepil. Asi má ten vylepovač taky smysl pro humor. Mám rande s maminkou, chceme jít do kina. Nedávají nic, co by stálo za řeč, a tak ji nalákám na výstavu divadelních plakátů na Portheimce. Na pokladně se maminka uchechtne: „Chi chi, jednou pro důchodce!“ Maminka je, jak jí později povídám, v krásném zralém věku (žádné mezi a někde uprostřed). Ona dostala zlevněný lístek a já, třebaže jsem namítla, že mám děti do deseti let (které sice nejsou přítomné, ale to neva), tudíž mám také nárok na slevu, si musela koupit dospěláckou vstupenku. Prohlížíme si plakáty a já žasnu. Původně jsem si říkala, bude to nuda, je tam sotva deset plakátů, ale byly úžasné. Jednoduchý Hamlet, Shakespear – romantický, černobílý, pak tam byl jeden, na němž byly nakreslené jen kříže, asi hřbitov – Bratři Karamazovi. A maminka se zavrtí: „Ty jsou ale depresivní.“ A já namítnu: „Všechno na světě není optimistické. Podívej, jak krásně je to depresivní!“

11. května
Večer mám literární schůzi. Nemám literární schůzi, kolega omarodil. Sakra. Je vedro a dusno. Zato mám školení. Pan školitel nám na celý den zarezervoval salónek v jedné hospodě. Staré židle, na stěnách visí poměrně kýčovité fotografie v rámech a všude je prach. Ale nechali nás v klidu probírat, jak bych to tak nazvala, techniku práce obchodního zástupce. Po obědě nás ale šokuje nečekaný pří-běh (opravdu přiběhl) majitele restaurace a jeho výkřiky: „Co si to dovolujete?!! Jste tu od rána a udělali jste útratu jen tři sta padesát korun! Co je to za drzost! Vy si tady vysedáváte ve dvou v salónku (staré židle, kýčovité fotografie a prach; zřejmě si myslel, že tam randíme) aniž byste platili pronájem a dovolíte si utratit jen třistapadesát korun???!!! To je nehoráznost! Okamžitě vypadněte!!!“ Neuvěřitelné! Jak snadno se stanete ZLODĚJI! Je mi jasné, že to také nechápete, tak vám to vysvětlím. Pan školitel se dohodnul s personálem, že se tam můžeme do čtyř hodin v klidu školit. Vstřícný personál je tam. Bodejď by ne. Proč bychom nemohli být v klidu v salónku, když nemají objednanou velkou společnost. Pan majitel zuřivě zhasnul v onom „salónku“ a šel nadávat vstřícnému personálu. Pan majitel totiž obdržel před pár dny účet z elektrárny za nedoplatek za elektriku ve výši několika mnoha desítek tisíc korun. A jeho vztek jsme si slízli my. Dopili jsme kávu, pan školitel hodil na záda batůžek s nápisem ALEX, a odešli jsme se uklidnit do botanické zahrady, takže dál jsme se školili na polorozpadlé lavičce (jsou věci, které se evidentně dějí jen mě a jen proto, abych měla o čem psát 🙂. Škoda, že jsou někteří lidé alergičtí na pil! Všude to kvete, voní, bzučí a já během nacvičování telefonických hovorů odháním brouky, pavouky, housenky, které mi lezou pod rukávy, do výstřihu, za krk, do vlasů, do tašky… Potkávám chlapce s výrazným tetováním a ptám se ho, co znamená. „Mám ho na připomínku věcí, které se staly, abych věděl, proč žiju“ tak nějak zhruba zněla odpověď. A já pochopila, že některé jizvy na duši si nechal na malovat na tělo, aby na ně nezapomněl. Pak jsem navštívila milou výstavku sukulentů pořádanou ještě milejším pánem. Soudím tak podle jeho přístupu k placení vstupného – na cedulce je nápis „Dospělí tělem i duchem“ (aha, takže to vypadá, že dostanu slevu, chi chi… ne-e, je tam ještě dodatek „Duchem nedospělí mají přirážku za extra hlídání 100,- Kč, poslanci 1000,- Kč). Pobavila jsem se a pán mi řekl „To maj za to, co předváděj!“ Vstupné zdarma mají osoby nad 80 let, které přijdou v doprovodu obou rodičů, a osoby v hmotné nouzi, které to prokáží třemi originály potvrzení od MPSV obdařených kolky za 100,- Kč. O vstupné Vás oberu přednostně, hrdě se o něj hlaste a nečekejte, až se vykecám s ostatními! Dále – nedotuje mě EU, ČR, ani ufouni, naopak, všichni po mě furt něco chcou, tož musím vybírati vstupné, by bylo na nájem a dopravu kytek… Chápu jeho postoj. Taky jsem sangvinik, duše spřízněná a ufoun žijící na zemi. Ach jo. Večer – špenátový tortelíny, borůvkový jogurt a Goodbey, Lenin! Kolega je marod a já ho utěšuju něčím ve smyslu často opakovaného přísloví, které se v mé hlavě ozývá z úst mojí maminky a zní „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Pravda, v horečce se těžko píše, na druhou stranu, horory se stále čtou :-)…

Aby nebylo té legrace málo (nebo moc), přikládám zprávu toho dne:
Moje velká kamarádka slavila narozeniny. Posílala jsem jí přání – zdravé děti, zdravé vztahy, nic lepšího mě nenapadlo. Dostala však velmi podivný dárek. Šla se s manželem rozloučit se svou sedmnáct let starou kočkou Myškou. Myška patřila mezi agresivní zvířata, většinu svého života prožila v bytě a do své blízkosti přijala jen některé lidi. Mou kamarádku, jejího tátu, manžela, děti a psa. Mě ne. Já jí jen jednou namalovala obrázek, ale asi to nestačilo. Přezdívala jsem jí hezky-nehezky „saň“, protože, když jsem procházela kolem ní, hrůzostrašně na mě syčela. Do poslední chvíle, než jejich rodinná příslušnice odešla do kočíčího nebe, ji oba hladili po srsti. Pak ji zakopali v lese poblíž domu, kde žijí. Podivný dárek, smutek, dojetí, ale i smíření. Kamarádka chodí po domě a otvírá jí dveře. Jejich pes to vycítil a nechce jít dovnitř. A když to tak píšu, pokouší se o mě pláč…

Teď je vám asi smutno. Nemusí.
Nakonec totiž je nutno poznamenat, že některé zákeřné choroby jsou velmi užitečné. Při zběžném úklidu doma vytahuji z krabice malého růžového zajíčka s nápisem I LOVE YOU, kterého jsem před pár měsíci koupila od pouličního prodejce zajíčků a přispěla tím na kdoví co. Už se vidím, jak jdu do lékárny s tou podivnou diagnózou. Mám zvláštní vztah s místním panem lékárníkem, je to taková hra. Vždycky si totiž nemůžu vzpomenout na název léku, kterých chci koupit, a tak hrajeme na hádání – je to v bílém obalu? Ne, v oranžovém, je to takový to, co si stříkáte do nosu a děsně to smr… hm, hm, není to tohle? Ne ne, kdepak… Je to až k nevíře, jak já jsem zapomnětlivá! A teď si představte, že je vám fakticky, ale opravdicky vážně zle. Jdete do lékárny a za půltíkem s nápisem VOLNÝ PRODEJ se na vás usměje sečtělá hlava a řekne: „Co si přejete?“
Já bych… já bych… něco…
Co vás bolí? Všechno. Aha. Acylpyrin? Ne… Ibalgin? Ne… obklad?
Ne, na to prý pomáhají nějaké bylinky…
Aha, máme tu heřmánkový čaj, meduňku?
To nebude ono…
Můžu vám nabídnout pročišťující čaj, průduškový čaj, ledviny a močové cesty… těhotenský čaj… bylinky říkáte…
No je to taková ta, ehm… jak se z ní dělají takovýto dlouhý bonbóny…
Ahá! (rozjasní se tvář sečtělé hlavy) Vy myslíte lékořici!!!
Hurá! Jasně!
Bohužel (sečtělá hlava ztuhne), nevedeme, prodej lékořice je od prvního ledna v zemích EU ZAKÁZÁN.

Takže ušetříte. Ještě že tak. K něčemu je nám ta EU dobrá :-).

P. S. Málem bych zapomněla. Ještě jsem potkala VELIKÉHO huňatého sysla v kalhotách. Byl vyšší než já, což obvykle všichni bývají vyšší než já, i když syslové většinou ne-e, ale tenhle rozdával na Karláku letáky. Taky jsem si jeden vzala. Né, že bych se rozhodla zkoumat, zda mají v jejich drogérii levnější mýdla než někde jinde, ale bylo mi ho líto. A pochopila jsem, že i ostatní kolemjdoucí si od tohoto upoceného člověka schovaného kdesi v šílené masce, berou letáky z lítosti. Říkám si, je tohle normální? Tento živý reklamní poutač rozdávající letáky v dusnu a vedru má u-poutat na zboží nějakého řetězce nebo vzbuzovat v lidech sociální cítění? …