Předchozí kapitola: „Útěk“

Seděl jsem v začouzeném kupé rychlíku do Němčic. Rozhodně jsem ale hodlal vystoupit již dříve. Pro jistotu. Kdyby náhodou chtěli vyslýchat toho staříka za přepážkou, který sice vypadal unaveně na to si mě pamatovat, ale zdání může klamat. Donašečů je plné město a je lepší se mít na pozoru.
Ve večerních hodinách jsou vlaky většinou poloprázdné a mně se poštěstilo mít kupé sám pro sebe. Zatáhnul jsem záclony a dodal si tím pocitu bezpečí. Otevřel jsem kufr a zběžně prohlédl v rychlosti zabalené věci. Pyžamo, kartáček na zuby, pasta, náhradní oblečení, zápisník, doklady, peníze. Snad jsem na nic nezapomněl. Nůž. Sakra, kde mám nůž? Uf. Oddechl jsem si. Byl zapadlý mezi oblečením. Je až s podivem kolik paniky a strachu a v jakém mohutném návalu obludné velikosti se mi dostává v případech nejistoty. O ohrožení života ani nemluvím. Vzpomínám na své dětství, jak sedím ve škole a píšu. Učitelka diktuje a diktuje a já píšu a píšu a najednou ztratím na moment pozornost. Když se během vteřiny vrátím zpět, nevím co psát dál. Jak to bylo? Co se píše? Začínám se panicky rozhlížet kolem sebe a slzy se mi tlačí do očí. Hledám pomoc ve spolužákově sešitě a v tom náhle…
Vlak prudce zabrzdil a já se sesunul k zemi. Co se děje? V momentě jsem na nohou, rozhrnuji záclony, otevírám dveře a vcházím do uličky. Ze sousedních kupé se pomalu trousí další cestující a nechápavě se na sebe díváme. Chlápek ve žluté bundě s cigárem v puse, postarší pán v obleku s černým kufříkem, mladý párek zaklesnutý do sebe. Na konci pravé strany vozu se otevřou dveře a obtloustlý průvodčí křičí na celou uličku.
„Kontrola, připravte si doklady, jízdenky a povolení k opuštění města.“
Hrkne ve mně. Povolení! Já nemám to povolení!

Následující kapitola: „Kontrola“