Zranění jako požehnání
Alena Nezbedová

Tak. Děda je opět na lůžku. Tentokrát si zlomil stehenní kost a opět musel na operaci. Bála jsem se, kdoví jaká to bude hrůza, ale vypadá, že je docela v pořádku. V neděli jsem ho byla navštívit ve Vojenské nemocnici. Maminka mi po telefonu popsala cestu, jak se dostanu na jeho oddělení i na pokoj. Říkala něco v tomto smyslu: „Půjdeš tam, co byl minule, ale nepůjdeš až tam, zahneš vlevo a půjdeš až na konec chodby a pak půjdeš dál a dál, to víš, jak je tam ta cedule…“ Zadržela jsem ji. Stačí mi informace, že se jedná o traumatologii a pokoj č. 4. „Tam, co byl minule“, bylo před rokem, a já si nic nepamatuji. A tak jsem se vydala na cestu. Venku prší, já mám hlad, skočím do bufetu na chlebíčky – ten bufet je v tom oddělení, co byl minule, pak se celá dezorientuju, protože traumatologie má být na A1, takže vylezu ven, najdu A1 a zjistím, že tam jsou jiná oddělení a hlavně, že je zavřeno. Vrátím se na oddělení tam, co minule, a paní na informacích mě navede: „Půjdete dovnitř, pak vpravo, až nakonec celého koridoru, pak vlevo a pak do suterénu“. A tak statečně vyrážím s kafíčkem z automatu v ruce. Dovnitř, ok, dokonce je tam i šipka, nakonec… nakonec, nakonec, aha, už to mám, je tam schodiště. Kupodivu nějaký mohutný pán tam také jde, tak to se nemůžu splést… jdu po schodišti dolů a hle, pán už jde nahoru, že bychom byli špatně? Aha, nouzový východ, takže do koridoru… paní na informacích zapomněla říct, že ten koridor je doleva, tedy, jestli je koridor jakási chodba v můstků a pak – skutečně! Cedule! A posílá mě jiným schodištěm do suterénu! Uf. A onen pán už zvoní na lůžkovém oddělení a já jen tak rozverně pronesu „Já se s Vámi svezu,“ aniž bych tušila, že právě tento pán se stane součástí mé odpolední společnosti.
Zdravotnímu bratrovi, který cosi balí u stolečku oznámím, že jdu za dědou na pokoj č. 4.
„Nejdete na pokoj č. 4, ale na č. 8, na čtyřce leží ženy!“ Koukám, že jsem ho pobavila. Pche!
Maminka by určitě namítla, že říkala osmičku a né čtyřku… dobrá, dobrá.
Děda je v pohodě. Pozdravím dva sousedy. Dědovi vyprávím, co děti a tak a jeden soused se přidá do hovoru – je to pan učitel tělocviku na ZŠ v Jablonci, který je navíc velkým sběratelem autogramů. A tak se s ním chvíli povídám, dávám mu vizitku s webovými stránkami, protože ji má předat kolegovi ze školy, který zase zná někoho od divadla. Jakápak náhoda!
Onen pán z chodby přišel navštívit druhého souseda. Po několika minutách jsem se i s ním seznámila a zjistila, proč tu soused pacient leží. Před měsícem padal padákem a nedopatřením se zřítil na elektrárnu. Byl nadšeným sportovcem a zůstane nadšeným trenérem Taekwonda. Vypadalo to, jakoby byl smířený se svým zraněním. Oslepl totiž. Dokonce řekl větu, kterou nikdy nezapomenu a ráda bych Vám ji tímto předala: „DOKUD JSEM VIDĚL, BYL JSEM SLEPÝ“. Sám přiznal, že se honil stále někam dopředu a opomíjel věci, které jsou podstatné. Děti, manželku, takové ty střípky normálního života. A teď si jich náramně váží. Neříkal to smutně, naopak, zdálo se, že je nadšený z toho, co sám objevil. I když, možná, že někde uvnitř pláče. Po nějaké době jsem začala mít špatné svědomí, protože jsem se víc bavila se sousedy než s dědou. Rudolf, to je ten pán z chodby, vyprávěl Láďovi a potažmo celému pokoji zážitky z cest po Jižní Americe. Pak jsme se bavili o dětech a o tom, jak je vést ke sportu. Láďa, trenér bojového umění, byl na traumatologii proto, že si nechával kapat antibiotika. Po dvou hodinách příjemné konverzace jsme zkonstatovali, že kapačka nekape tak, jak má, a sestra ji musela přenastavit. Ten druhý pán, tělocvikář z Jablonce, zase spadnul na kole. Shodli jsme se na tom, že zlomeniny, pády a nehody se dějí proto, abychom jsme se dokázali zastavit. A jak pěkné je, že se tam tato „partička“ sešla. Během povídání zjistili třeba, že mají společné známé – jo, jo, s tím jsem jezdil před dvaceti lety na vodu… I děda má co vyprávět… V posledních týdnech jsme se mu smála, že díky jeho nadšení k pohybu by to mohl dopracovat na instruktora aerobiku pro seniory. Frčel si to s chodítkem po široké a dlouhé chodbě svého bytu v doprovodu ošetřovatelky. A jednou stál u postele, chtěl se natáhnout pro mobil a bum bác! Vysloužil si volňásek na traumatologii. Seděla jsem tam na tom pokoji déle než obvykle. A uvědomila jsem si, jaké neobvyklé náhody vzniklé v důsledku něčeho nepříjemného nás dovedou k poznání lidí, které jsme zřejmě nějak poznat měli. Navrhla jsem, že bych si taky mohla něco zlomit a nechat se tam ubytovat. Jenže bych byla asi ležela na čtyřce… no nic.
Stejně jako cesty na oddělení vedly mě poněkud krkolomně, i oni museli spadnout, aby se setkali. Jak je relativní pohled na různá zranění a potíže. Kolikrát se člověk spřátelí s doktory nebo se spolubydlícími v lázních. Nebo potká zajímavé lidi v obyčejné čekárně u obvoďáka.
Kdoví? Třeba se tam potkali proto, aby se stali přáteli.
Ani se mi moc nechtělo domů, ale cestu zpátky jsem zvládla na jedničku.
Za týden tam zase skočím, možná se změní osazenstvo, možná tou dobou bude Láďa už trénovat. Možná tam potkám jiného zajímavého pána. A možná si do té doby zlomím některou končetinu a budu se za nimi belhat na kafíčko ze čtyřky. Ale možná bude děda tou dobou už doma, což by možná bylo nejlepší.
I tak se ovšem dá říct, že některá zranění nás dovedou k novým poznáním – k poznání životních hodnot a poznání nových přátel.
Všechno zlé je k něčemu dobré.
Že je potřeba naučit se dívat skutečně dříve než si nameleme.
A že neznám složitější nemocnici na orientaci, než tu Vojenskou :-).