Vzal na pomoc lupu,
by užil svého lupu.
Však slunce, lupou vedené,
mu spálilo pár chlupů.

Cesta je žár
Roztavený asfalt
Fata Morgana louží

Zrcadlící vzduch
Těžce dýchající muž
který touží
ukrýt se do korun stromů
jež se nad ním sklání

Ocelových kladiv rány
upocených cestářů
Blikající hroty značek
Zúžených pohledů
nevraživých

Lidí
zatím ještě živých
A spása?
Nikde v dohledu…

… a když studna vyschne,
a pramen je daleko,
opustí Tě ta,
jenž schody zametala,
koberec čistila,
a cestičky vyšlapávala.

Pak ve výšce závratné,
zrcadlí se jedna z met.
Cesta k ní je srázná.
Propadlý zdá se svět.
A spíž emočních specialit
prázdná

Slzy po tváři kanoucí.
Oči planoucí.
A světýlka v nich
hasnoucí…

Budeš-li znuděn
fádností okolní krajiny,
strhni obraz ze zdi,
a vyměň jej za jiný.

Budeš možná překvapen,
jaké nalezneš v sobě
nové roviny…

Dovol mi na moment
spočinout v březích
barevných peřejí
za podzimního světla.

Jak osikový list,
rozechvělý.
Z hnízda opuštěného,
v klíně bouřlivém,
hledat…

Všechno je relativně
v pořádku…
… to jen Země se trochu
vychýlila z osy
To jen bezdomovci smutně
u marketů prosí
A uvnitř naše hodnoty
s přidaným DPH,
A VKV,
z nichž Ti jen v uších zaléhá

A na území elektrických ohradníků,
promovaní volové a krávy
Pod falešnou maskou lichých díků
přinášejí zaručené zprávy

To jen dálnicí se řítí
smečka sebevrahů
To jen billboardy znovu
zostudily Prahu
To jen maskovaní houbaři
ve vysoké trávě

Všechno je relativně v pořádku…
… ale ty zmatky v mojí, tvojí hlavě…

Bílá středová čára
vede Tě do města duchů.
Skučení ostrého větru
nepřeje tvému sluchu.

Odjíždíš, nechceš se vracet.
Nalehko, bez rozloučení.
Čas je příliš drahý na to,
dál jej ztrácet

Nedrží Tě nic, snad jen vzpomínky.
Však ty se pomalu rozletí,
a zbudou po nich
jen černobílá místa
v šedivém prostoru paměti.

Kam asi doletí?
Zapadnou do jímky…

Po kolejích času potácí se vlak.
Do stařičkého nádraží se zpožděním vrazí.
Z uličního rozhlasu line se čísi brak.
Na cestu zpáteční se vydají jen plazi.

Šedivé existence a rozporuplná stvoření.
Pozéři, hrající své podivné dvojrole.
Na oko elegantní, uvnitř však opačně stvořeni.
Zmatený svět, kde nahoře znamená dole.

Jsem jedním z pasažérů, můj život je závratí.
Rotace duše a myšlenkových pochodů.
Pod tlakem píst, zaseknutý v horní úvrati.
Klubko čehosi neurčitého,
řítící se ze schodů…

Jsi sval, který tepe
uprostřed mého těla.
Shluk buněk
plujících v čase a prostoru.
Bytost sama o sobě,
živoucí důkaz toho,
co mě člověkem dělá.
Nástroj všech mých problémů.
Katapult pocitů,
proudících strmě nahoru.

Zářící slunečnice,
i chřadnoucí růže
Vášnivý hudebník,
i poklidný poeta
Vyprahlou poušť bičující vichr,
který obrátit se může
Zvědavý poutník,
odsouzený stát přikován
na okraji světa…

V odraze skla
vidím polovinu tvé tváře.
Stín tu druhou zakrývá.
Vstoupit tak
do Tvého snáře,
zasel bych barvy tam,
kde vládne šedivá…