Přijelo nás sem víc. Pedro je lékař nové doby, ale té, která teprve přijde. Současná doba a současné oficiální kruhy ho neuznávají. Vím, že musím jít dál a že on je ten pravý, který je schopný mě na mé cestě provázet. Obřad začne až zítra. Do chýše, ve které se bude odehrávat, nás zatím nepouštějí. Potuluji se po okolní divoké přírodě, stejně jako všichni ostatní účastníci obřadu. Slovo „zasvěcení“ zůstává nevysloveno, takhle se nikdo nebaví. Je to ale přesně to, kvůli čemu jsem sem přijela.
°°°
Navečer mi volá Jan, můj učitel, kterého znám už dlouhé roky a který mě všemi cvičeními provází.
–          Musím tě varovat. Celé jsem si to ještě znovu prošel. Myslím, že jsme to uspěchali. Ty jsi to uspěchala. Nejsi ještě úplně připravená, i když už jsi hodně daleko. Mohlo by to pro tebe být nebezpečné a cesty zpět už potom není. Nedělej to.
–          To mi říkáš teď? Víš, kolik let na tenhle okamžik čekám? Co se ti najednou stalo, že mě od toho musíš zrazovat?
–          Nezvládla jsi svou agresivitu. Víš sama, jak se tomu tématu vyhýbáš. A přitom se tváříš, že máš všechno v pořádku. Měl jsem ti to říct dřív, že to je téma, které se nedá obejít.
To se mi těžko poslouchá. Vůbec se mi teď nechce couvnout. Věta o agresivitě je jak blesk z čistého nebe. Samozřejmě, že jsem to v hloubce věděla, že do toho kyselého jablka budu ještě muset kousnout. Ale na povrchu jsem pro ostatní i pro sebe dělala, že to mám zvládnuté. Přitom jsem vždycky věděla, že na té věci budu muset ještě pracovat.
–          Co mi teď radíš?
–          Zůstaň tam ještě další týden a já ti pomůžu.
–          To nemůžu, další týden už musím do práce. Neschopenku od Pedra mi nikdo neuzná.
–          Nějak to vyřeš, to je na tobě.
°°°
Zůstanu. Jan sice zatím nepřijel, ale vím, že na dálku je pořád se mnou. Přes den se procházím v okolí chýše a i v noci zůstávám spát venku. Jak a co s tím úkolem provedu, to je neskutečně důležité. Jan mě nechává celé dny samotnou. Třetí den v poledne se zjevuje přímo vedle mě.
°°°
Jdeme vedle sebe. Já běžím, až se zadýchávám. On jde svým pomalým krokem. Nejde mi do hlavy, že můj běh a jeho pomalá chůze ve výsledku způsobují, že jdeme pořád bok po boku. Je to strašně namáhavé, takhle běžet. On kráčí v naprostém klidu. Naše rychlost je úplně stejná.
°°°
Začnu já.
–          Co s tou mou nevyřešenou agresivitou?
On mlčí. Čeká, že si na to přijdu sama. Pak slyším sebe, jak říkám:
–          Panebože, pomoz mi nějak, ať s tím něco můžu udělat.
Najednou letí z nebe obrovské těleso. Je mi jasné, že až dopadne, způsobí obrovský výbuch. Nebojím se ale, že nás to zabije. Spíš to celé jen pozoruji. Podívám se na Jana. On poodstoupí stranou a nataženou paží mi naznačí, ať poodstoupím taky.
°°°
Těleso dopadne na zem. Domy se řítí k zemi. Demolice, katastrofa. Jdu do těch trosek a něco tam hledám. To něco je malé mourovaté koťátko, o které se mám postarat. Už jsem u něho blízko, nemůžu ale až k němu. Nad ním je panel, pod který se nedostanu. Natahuju ruku, co nejdál to jde. Jestli udělá koťátko krok a dostane se na okraj, spadne do nádrže s vodou, která je v patře pod ním a utopí se. Mňouká a chvěje se.
°°°
Když k němu rukou dosáhnu, nechá se vzít do náručí. Je křehké a zranitelné. Nosím ho v náručí celé dny.