Motýl
Klaara Adamová

Jsem motýl. Připadám si tak. Křehký vzácný motýl.

Jsem zvyklá, ptát se, co potřebuji. Čímž sama sebe vždy dostávám do situace nějaké nouze, že něco potřebuji.

Ptám se, co chci? A napadá mě navyklá otázka, koho zajímá, co chceš? Koho to zajímá? Komu na mně záleží? A hlavně, kdo jiný než sama mohu ovlivnit, abych dostala či zažila to, co chci? A takovouto reakcí si samozřejmě zavařím, že jediné, co chci, přestane mít šanci. Moje chci, odejde unavené a oslabené a časem se z něj stanem POTŘEBUJI.

A protože, ke svým potřebám také vzhlédnu, jen když už je to opravdu nutné, stane se z POTŘEBUJI samotné MUSÍM. A Musím už v sobě nese špetku nebo dvě odporu, závisí na tom, jak moc musím to je.

A co je před chci? Moudří říkají: ptát se, na co mám dnes síly?

Být motýl. Být na tomto světě jenom na okrasu. Jen tak.:-)