3 dny filmtvora na 49. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary |

3 dny filmtvora na 49. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary
(www.kviff.com)

7.7.2014

Karlovy Vary v odpoledních hodinách vítají filmuchtivé přijíždějící mírným deštíkem. Objížďka vede kolem Lidlu. Mojito koktejl a cibulové kroužky v síťovce z osmdesátých let. Rodinný penzion Family v nadmořské výšce snad Čomolungmy. Tiskárna hlavní pokladny v hotelu Thermal s funěním vyplivne několik lístků s prasetem. Je to čtyřicet devítka a vypadá jako prase. Myslím logo festivalu, ne pokladní. Ta je tak osmnáctka a vypadá jako Fanny Ardant v osmnácti. Mel Gibson již odjel. Já jsem přijel. On měl v sobě prášky proti bolesti kvůli zánětu zubu. Já mám ibalgin v tašce a nalomenou kývající se stoličku číslo sedm vpravo nahoře. Jaká to synchronicita. Večeře v japonském sushi baru. Pozor na to, co si objednáte, protože můžete dostat úplně něco jiného a zjistit to, až když je půlka snědená. Jez jen v levé části ústní dutiny. Festivalová palačinka jako desert chutná výtečně. Jez jen v levé části ústní dutiny. První film v městském divadle a Franco Nero osobně. Na pódium za sebou rakev nepřitáhl. Django! Come va? Va bene! Ty jeho oči. Ten jeho pohled zůstává i po letech stále stejný. Teď vytáhne kulomet a všechny nás postřílí. Fotím. Un tranquillo posto di campangna. Film Elio Petriho s Francem v hlavní roli zpočátku křehce a ke konci dokonale šíleného malíře. Budu ještě někdy chodit na hodiny malby? Neutichající sled prolínajících se erupcí představivosti a reality podkreslený do mysli vrůstající hudbou Ennia Morriconeho. Ví někdo, co je skutečné? Malby, ano malby jsou! Jim Dine předal Francovi při natáčení něco ze sebe. Noční výstup na Čomolungmu. Nahoře se nemohu nadechnout. Kdo staví penziony na střeše světa? A kdo je objednává? Manželka, co chce, abych zhubnul nebo abych dostal infarkt. Sklenka mojita a vůně cibulových kroužků na dobrou noc. Cibule nebo pistole?

Srdečně se vítám s Francem Nerem

8.7.2014

Premiéra Díry u Hanušovic. O lístky nežádám. Díra v nalomené sedmičce. Plombu postrádám. Deset hodin divadlo Husovka. Elio Petri… Poznámky o filmaři. Dokument o filmařském autodidaktovi šedesátých a sedmdesátých let. „Aby mohl člověk dělat filmové umění, musí být buď šílený, nebo milovat film.“ Petri byl dle mého obojí. Šíleně miloval film. Získáváme gratis dva lístky na Todo modo. Petriho film, jak jinak. Herecký koncert Mastroianniho a Volontého. Banda mocižravých politiků modlících se k monetárnímu Bohu zavřená v protiatomovém bunkru. Fakt síla. Hlad zaženeme a déšť přečkáme v bageterii Boulevard. Debata o výchově dětí. Co děláme našim dětem teď? – Podívejme se na naše dospělé. Kdyby každé dítě bylo vychováváno jako dalajláma, měly bychom někdy svět plný dalajlámů? Debata o krádeži hrnků na kafe. Negativní. Hrajeme o trůny. Sedím na trůnu. Nechci se ho pustit. Trůny jsou návykové. Vraťte mi můj trůn! Nezbytná palačinka a už ležím na koberci v hotelu Thermal. Téměř usínám při zaslechnutém rozhovoru o umělých gelových nehtech pro maminku za 350,-Kč. Půl desáté večer kino Čas. Někde jinde. Povedená záležitost o vztahu Němce a Izraelky. Návštěva v nemocnici u židovské babičky, která prožila 2. světovou válku: „Jediné, co teď babička potřebuje, je němec u její postele.“ K tomu práce na slovníku nepřeložitelných slov. Film vskutku salientní i sengrační. Druhý noční výstup na Čomolungmu. Uf.

režisérka, představitelka hlavní role a producentka snímku Někde jinde

9.7.2014

Mobilní telefon á la budík řve jako blázen. Cože? To už je ráno? Nezvratné rozhodnutí vtírá se pod peřinu. Ještě 5 minut. Propadnuté lístky na film Timbuktu zapadají někam hluboko do peněženky. Malá eskapáda s hledáním místa na zaparkování. Parkujeme ve stejné ulici, o 150m níže než jsme před půl hodinou vyjeli. Ale máme to o 150m blíže! V hotelu Richmond nám Bertolucci vypráví o Bertoluccim. Poslední císař, Malý Budha, Poslední Tango v Paříži… V 21 letech oceněn za svou básnickou sbírku. Jeho otec Attilio také básník. Takže kolegové! Meditační posezení u japonské zahrady JIN a JANG, dobrá želva, loď spojující, světlo naděje. Takže je naděje! Bořku, umírá naděje první, poslední nebo někde mezi zoufalstvím a rezignací? Umíráme všichni, ale co stvoříme, než k tomu dojde? Nádherné sochy Olbrama Zoubka. Podlouhlé postavy jako od El Greca. I cement je krásný, když ho lidské ruce vydusaly k obrazu svému. Všichni jsme stvořitelé. Bůh je v každém z nás. Vegetariánské nudle za 70,- Kč, bramborák za 35,- Kč, café latté za 45,- Kč, zakaboněná obloha a zima zadarmo. Jen tak se svalit k zemi a přečíst si pár řádků z festivalového deníku. Čas je ohraničen koncem jednoho a začátkem druhého filmu. Každý hrajeme hlavní roli ve svém celovečeráku. O každém z nás mohou natočit dokumentární film – jak by vypadal? Chodil by na něj někdo do kina? Když ses narodil, tak ty jsi plakal a celý svět se smál a radoval – žij tak, že až budeš umírat, bude celý svět plakat a ty se radovat a smát. Nafukovací kino Espace Dorleans a dokument Miroslava Janka Olga. I přes postavení první dámy nenasazuje Olga žádné politické mimikry. Klausovi klidně vynadá, že nepodporují zákony k neziskovým organizacím. Manželovi, že taky na všechno potřebuje příkaz. Bodyguardovi, že jí vysbírává všechny houby. Prostá to hubatá žena.