Po bujarém večírku který končil v kamarádově bytě a měl končit švédskou trojkou, jsem utahaný nasedl do tramvaje. Na další stanici si ke mně přisedla bytost, kterou jsem nedokázal nikam zařadit. Mohla to být holka, ale stejně tak kluk. Až od páru sedícího za námi jsem se dověděl, že se jedná o dívku. Byla hodně unavená. Hlava jí pořád přepadávala na stranu, až spočinula na mém rameni. Pár sedící za námi se za dívku omlouval. Mně to ale nijak zvlášť nevadilo. Přitáhl jsem si dívku blíže a objal jí kolem ramen. Měla ledové ruce. Byla roztomile opilá. Během cesty jsem se od páru dověděl, že moje nová kamarádka je na holky. Ani jsem se jí nedivil. Vypadat jako ona, taky bych změnil orientaci. Přitom nebyla nijak ošklivá, jenom více svým vzhledem připomínala kluka.
Když vystupovala, trochu jsem zalitoval, proč nejsem holka. Ta scéna se mi promítala do snu pokaždé s jiným koncem. Chvílemi jsem si nebyl jistý, jestli se mi to zdá nebo je to realita. Probudil jsem se okolo druhé odpoledne se strašnou bolestí hlavy. Zřejmě následky uplynulých událostí.
Necítil jsem se dobře, všechno v co věřil, se rozpadlo. Během dvou týdnů jsem rozpustil divadlo a ukončil činnost svého časopisu. Stejně tak zhasla i poslední naděje, že získám srdce Ledové Krásky. Doslova jsem se utápěl v depresích a alkoholu. Mému spolubydlícímu to lezlo na nervy. Stěžoval si, že jsem ho během noci několikrát vzbudil, když jsem šel zvracet.
„Sorry, neměl jsem svůj den,“ oponoval jsem mu.
„Tak to už jsi ho neměl sakra dlouho!“ nadhodil Jungle.
Jediné co mě ještě drželo, nad vodou bylo psaní. Díky němu jsem dodržoval určitou disciplínu. Režim, který mi pomáhal utříbit myšlenky s jistými vyhlídkami na zlepšení.
Po skončení časopisu jsem cítil úlevu, ale taky strašnou potřebu pro někoho psát. Zkoušel jsem přispívat do nejrůznější periodik, internetových serverů, hudebních časopisů a novin.
Známá mi dohodila práci externisty pro Ostravský Deník. Dostavil jsem se na přijímací pohovor a už další den vyrážel do terénu.
Můj první článek byla reportáž z vernisáže v galerii Chagall. V Chagallu se scházeli vyhaslé hvězdičky výtvarného umění. Místní umělecká smetánka. Nadržené paničky po čtyřicítce a důchodci, co se chodí na podobné akce najíst a napít. Někdy stíhají i dvě tři vernisáže denně.
Sesbíral jsem veškeré dostupné prospekty k výstavě a dělal si poznámky do mobilního telefonu. Cvakal malým digitálním foťákem důchodce, které potkáte skoro na všech vernisážích ve městě. Třeba Pana Tomečka, jenž o sobě tvrdí, že je vášnivým milovníkem umění. Podle toho, jak v něm mizelo občerstvení, by se dalo spíše mluvit o profesionálním pojídači chlebíčků. Když jsem se rozhlédl, došlo mi, že jsem na vernisáži zcela jistě nejmladší. Čas vypadnout, blesklo mi hlavou. Vypadnout dříve, než si některá z těch paniček vzpomene, že už dlouho neměla sex.
Reportáž z výstavy jsem musel mít hotovou do druhého dne a ještě tentýž den jí odevzdat v redakci. Platili stopadesát korun za jeden odstavec, což vycházelo v přepočtu na jeden večer v knajpě nebo dvě snídaně a jeden mizerný oběd. Zpočátku mě práce bavila, ale s příchodem letních měsíců, tedy okurkové sezóny, jsem se na to vykašlal. Neuměl jsem si představit, že bych se kupříkladu hrabal v soukromí kamarádky herečky Lucie Žáčkové. Ptal se jí na otázky typu: „Kde jsi byla na dovolené a jakou sis odtamtud přivezla nemoc?“ Nakonec se ukázalo, že tyhle noviny nejsou ničím jiným než prachobyčejným bulvárem s rozšířenou sportovní rubrikou. U piva jsme si o tom povídali s divadelním režisérem Januszem Klimszou. Janusz uměl nádherně rozprávět o svých zážitcích z cest po Rusku, Kavkazu a zemích Třetího světa.
Pili jsme třetí pivo a jemu se nechtělo domů. Později se k nám přidal fotograf a malíř Paul. V Mirroru se sedělo dobře. Večer začínal nabírat na obrátkách. Vypité sklenice se na stole množily jedna radost a Janusz byl k nezastavení. Taky byl rád, že se nemusí zase bavit o divadle.
Původně jsme se s režisérem sešli za účelem uspořádat autorské čtení. Paula totiž napadlo spojit čtení s výstavou jeho fotografií. Domluvili jsme si předběžně termín a poté sezení rozpustili. Z Mirroru jsem odcházel ve velmi zajímavém rozpoložení. Janusz po cestě zmizel v nějakém baru na Stodolní a Paul v čajovně. Já klasicky skončil U Peciválů, a pak už to jelo panáky, holky, až jsem dospěl ke svému dnešnímu stavu. Proto jsem si řekl, že dnes nikam nepůjde, že zůstanu raději doma.
Jenže to jsem neznal Beátu, Junglovu přítelkyni která by přemluvila i mrtvého. Stačilo se zadívat do jejích nádherných očí a už nebylo cesty zpět. A tak se stalo, že s večerem jsem opět ocitl ve víru pití směřující do prohýřené noci. Vysedávali jsme se spolubydlícím a jeho holkou v pivnici. U někdejšího domu módy Ostravanka nynějšího knihkupectví. Hned s dosednutím jsem si vzpomněl, že v podniku jsem byl někdy před patnácti lety se svým otcem. To ještě nebyla pivnice taková nalévárna, ale solidní bufet, kde se vařilo.
Otec si objednal čočkovou polévku, a mě čepovanou limonádu. Nejraději měl červenou, ale tady měli jenom žlutou. U piva mi otec říkal, jak je důležité, aby jsme jako rodina drželi pohromadě. Dva roky na to se rodiče rozvedli.
„Tak co to bude?“ udeřila hromovým hlasem asi stokilová, dvoumetrová hostinská. Přesně taková, jak si ji pamatoval před patnácti lety. Jen o dvacet kilo lehčí s méně prořízlou pusou.
„Jedno malé pivo,“ hlesnu s opatrnosti v hlase po zkušenostech z předešlého večera.
„Cože, malé pivo? Copak jsme někde v kavárně?“ zamračí se.
„Tak desítku.“
„Desítku? Pivo si dejte!“
Zahrozí ta obrovitá ženská, na které, už dávno nic ženského není. V momentě na stole přistanou tři dvanáctky. Pivo je nahořklé a silné, jakoby to nebylo pivo, ale život v Ostravě stáčený do půlitru. Než stačíme vypít půlku, máme před sebou další. Jestli nevypadnou, tak nás ta ženská všechny ožere. Perpetuum mobile roznášející alkohol. Při pátém pivu dávám té stokilové machně na vědomí, že budou platit. Zabralo to. Ale Jungle a jeho přítelkyně mají v plánu pokračovat.

(Ukázka z chystaného románu)