Nikdo tomu neuteče. Říkám „tomu“ Tenkrát poprvé. Všechno je jednou poprvé – narození, láska, polibek, první narozeniny, první sníh, první (…), první zkrátka cokoliv. Toto poprvé zaskočilo náhle moji rodinu, toto poprvé se neptalo na věk, pohlaví, zájmy, neměřilo inteligenci a ani nesoudilo – prostě se stalo – poprvé. Mihlo se kolem nás, aby nás poučilo, zastavilo a přimělo přemýšlet. Každého jinak.
…

V sobotu po obědě jsme nasedli do auta a namířili si to do jedné středočeské vesnice, v níž jsem strávila hodnou část dětství, vísky lemované poli a rybníky, provoněné hnojem i pivem, ozvučené rachotivými výdechy traktorů. Přijeli jsme tam s taťkou vyzvednout si od babičky děti, které tam trávily poslední týden prázdnin. Barča i Fanda nás přivítali nadšení, plní prázdninových zážitků navršených jak třešničkou na dortu ztláskáním se na dětském dni, skotačením v hasičské pěně a obohacení kulturním pokoukáním, které nabídlo nymburské divadlo o jednom herci a mnoha loutkových panáčcích. Já i taťka jsme s nimi strávili zbytek odpoledne na dětském dni pojídaje grilované selátko. Bylo nám fajn. Zkrátka poslední pořádný prázdninový den, v Praze nás čeká velké vybalování, úklid a příprava na školu. Nuže, navečer jsme olíbali babičku i dědu, nasedli do auta a vyrazili směrem hlavní město. Děti si povídaly, já mžourala skrz řasy a snažila se pozorovat silnici před námi, nastavovala sluneční clonu před předním oknem, abych vůbec něco viděla, protože večerní světle žluté slunce se až nestydatě svými paprsky se vrývalo do mého zorného pole. Vlastně se nedělo nic zvláštního – jen jsme projeli rovně křižovatkou po hlavní, z níž vedlejší odbočovala do malého městečka s obrovitánským komínem bývalého pivovaru – do Dymokur. Vážně nic zvláštního se nedělo, akorát že na té vedlejší stála záchranka, policie, hasiči a pár dalších aut…
Děti si samosebou povozů všimly a radostně zvolaly: „Jů, sanitka!“
Naše auto projelo kolem tiše jako ještěrka a můj unavený pohled byl snad magneticky přitáhnut k místu docela uprostřed – k čemusi pod bílou plachtou. V sekundě mi došlo, že to cosi je mužská paže.

Bylo to tiché.

Žádné velké drama, jen ticho.

Uvědomění.

Nemohu soudit. Nemohu rozhodnout o vině a oběti. Vidím, co vidím.

Vidím ticho.

Děti vzrušeně klábosily. Barča: „Jé, Fando, viděl jsi to? To byla autonehoda! Mrvola!“ Fanda nějak reagoval, ale to jsem nevnímala, pak až mi utkvělo v uších jeho: „Až budu veliký, nikdy nebudu pít před řízením v autě. Vždycky si dám jen nealkoholické pivo!“

Radek mlčel.

Cítila jsem knedlík v krku. Ticho. Bože, jak je ten dětský pohled upřímný a jasný! Ticho.

Jedeme dál, po dálnici, sluneční paprsky se drze vtírají do očí, Radek řídí auto pomalu a opatrně. Vidím pořád před očima tu ruku a oči zalévají slzy.
Oba si uvědomujeme, aniž bychom prohodili jediné slovo, že si vzadu vezeme poklady.
Bylo to naše tenkrát poprvé – poprvé jsme viděli na vlastní oči člověka, který ještě před několika minutami musel žít. Poprvé se neptalo po vzhledu, náboženském vyznání ani dosaženém vzdělání. Přitom si každý z nás odvezl domů něco jiného.

Stačí okamžik a je všechno pryč.

…

O pár dní později si vykračuji z Vyšehradu k Podolské vodárně, v hlavě spoustu myšlenek a můj pohled se náhle přitáhne ke hřbitovní zídce, po níž se plazí břečťanový stonek, k pavučině, v níž se houpe dešťový korálek, takový docela malinký korálek podobný jinému, který někde o prázdninách našla Barča, prý že je pro mě, a tak jsem jej strčila strčila do kapsy od džín a doma uložila k ostatním korálkům, korálkům od Barči. Kdysi jsem takhle sbírala pro tátu po silnicích poztrácené šroubky a matičky…

No a tak ten korálek vyfotím dřív, než ho slunce roztaje.