Stromy

To ticho uprostřed lesů
Stromy stojí vstříc svému podtětí
Přichýlené k sobě víc a víc
neomylně se vztahují k slunci
Dál rostou, ještě když padají
A ještě dlouho potom voní

Růst

Kapkami prudkých dešťů
zbité louky
narovnávají bolavé květy
a v polích vymletá zrna
netouží po ničem jiném, než
znovu zakořenit

Města

Samoty uprostřed měst
Bílé ticho labutí
Křik zapadajícího slunce, jenž propaluje
hladinu řeky
i dno
chladnoucí do noci plné světel

Hory

Samoty uprostřed hor
vylidněné výškou
Strmost stezek chrání
kamenné svatyně
Hory
lhostejné k blížící se zkáze
Nad jejich vrcholky se vzpínají koně vzdušné volnosti
Svobodní do posledního vydechnutí