Potkala jsem zítřek
V rozkmitaných vlnkách hladiny dneška
Rozplýval mě v chladném dechu slunce
Mizel úbytkem světla
Měnil vše, na co sáh
Klouzal mi pod nohama
Ačkoliv zvěstoval radosti
Pod krustou sněhových vrstev
I roztleskával dlaně
Zkřehlé, v kapsách schovávané
Vprostřed všeho
Odrážel chystaný rozkvět
Jara

Tak jsem Ho potkala
Tichou i trpkou naději
V pravidelném odtloukání soukolí
Věčnosti

(inspirované nedávnou neplánovanou potulkou parkem Břevnovského kláštera)