Měl jsem strach a ono se to přesto stalo. Stejně se vteřinová ručička pohybovala směrem dopředu v pravidelných tazích a stejně tak se její minutová kamarádka v pravidelných intervalech posunovala stejným směrem a obě dorazily právě včas, aby ukázaly cestu té nejmenší, ale nejpomaleji nejsilnější, a ta se přesunula o píď dál. A když jsem se bál, tak nakonec ony ruce času mne protáhly o krok dopředu, o ten časový úsek, a nic na tom nezměnily moje obavy, moje nadšení, mé emoce či můj odpor. Takže se to nakonec stalo skutečností. Zase jsem o rok starší, zase jsem se posunul ve svém věku vpřed a nikdy už nebudu mladší, než jsem v tuto chvíli, v tento okamžik. Takže si to musím pořádně užít, pořádně vyžít a zažít každé mávnutí ptáků křídel, každé pohupování stromů ve větru a každou závěj sněhu, která leží u mých nohou a taje do mých děravých bot. A tak to bude pokaždé, když pevně stanovený počet dní uplyne a na letopočtu se vymění číslice a lidé slaví tento den. Pijme a jezme, tancujme a veselme se, plačme a objímejme s, smutněme a smějme se, cokoliv chceme. A ten spravedlivý stařík s bílými vousy a andělskými křídly na zádech, s přesýpacími hodinami v klíně, stejně dosáhne svého. Svůj úděl už nezmění a bude plynout kdykoliv a kdekoliv, kamkoliv a komukoliv a vždy bude tím nejspravedlivějším soudcem a rozhodčím pro všechny z nás. Prostě tak to je. A nic na tom nezmění naše oslavy, protesty, nářky, pokání či užívání si. Jen na nás tak tedy záleží, co uděláme s časem, který byl dán a který plyne dál a dál, i když spíme a ve snech se ztrácíme, a i když se bojíme, že to, co provedeme, se nepovede, či to, co neuděláme, nás bude trápit až do konce života. A je jen na nás, jakým směrem se tento Nový rok vydáme a kolik nových lidí potkáme a obšťastníme a jak hluboko se vryje náš život do životů ostatních lidí a kolika lidem pomůžeme se najít, a když se sami ztratíme, kolik lidí pomůže nám najít sama sebe a podají nám pomocnou ruku. Oslavy skončily. Víno je vypito pro tento den, pro tuto noc. Jídlo je snězené pro tento okamžik, pro tuto dobu. Ale nové příležitosti a nová poznání a nová přátelství a nové zážitky a nové vědomosti nás čekají každým dnem a každým mihotavým zaplápoláním svíčky našeho bytí. Voda v řece bude plynout dál a dál a náš čas se krátí a bude se krátit každým prožitým i zabitým okamžikem, okamžením. A tak to bude a nikdo, nikdo na celém světě s tím nic neudělá, i když si myslí, jak důležitý v tuto chvíli není či je, ale spíše není, protože jen v jeho mysli se dělí čísla, dějí události. Píseň se zazpívá a dozní, skladba se přehraje a utichne, slova básně doputují do konce své délky a obraz malířův bude dokončen a vystaven a už jen visí a nechává dýchat otcovy doteky na oči kolemjdoucích. A tak to bude a tak to má být. Jiných cest není a tvá naděje je ve tvém srdci a tvůj život je ve tvých rukách a tvá láska je pro tvé skutky potřebná a nutná. Tvé dílo chce vylézt ze skořápky paličatosti a vzdorů. Jdi ven a čiň!

Stařík odložil pero na staré noviny rozložené vedle něho. Promnul si zkřehlé prsty, přiložil je k ústům a několikrát do nich z nitra svých plic foukl teplý vzduch. Zima o sobě dávala znát a spát venku v tento čas se zdálo být nemožné, ale co jiného mu zbývalo. Jeho lože pod skalnatým převisem bylo sestaveno ze zatuchlých dek a zmuchlaných novin. Z nálezů, které získal při putování městem z přeplněných popelnic. Lidé vyhazují vše, co nepotřebují, a to, co si myslí, že potřebují, si hýčkají do té doby, než zjistí, že to vlastně nepotřebují, takže nakonec všechno skončí na dně popelnice. A to, co po nás zůstane, až odejdeme na věčnost, stejně vyhodí do popelnice někdo jiný. Největší radost měl vždy z objevené knihy. Za poslední roky jich přečetl spousty a jeho příbytek jimi byl přímo obložen. Místo obkladů knihy. Když skončil studium, zařekl se, že tlustší knihu než jsou noviny, již nikdy do ruky nevezme. Poslední roky litoval svého rozhodnutí a snažil se jej napravit horlivým čtením.

Byla mu zima a celý se třásl. Jeho děravý a obnošený šat už nestačil zahřívat stařecké a rachitické tělo. Byly časy, kdy se mohl s kamarády vyspat na čundru v lese u stromu, jen tak a s dobrou náladou, ale ty časy i ti kamarádi jsou dávno pryč. Teď už mu zůstala jen mysl plná myšlenek. Proto každé ráno, již jeden rok a jeden den, píše pár řádků, pár pocitů, pár slov, které by rád uchoval.

Natáhl se a z jedné igelitové tašky vyndal půlku již lehce plesnivého chleba a pár koleček prošlého salámu. V plastové lahvi od Coca-coly měl do půlky natočené, zvětralé pivo. Nasnídal se a zbytky vrátil do igelitky.

Se značnou obtíží se postavil na nohy a udělal pár pohybů rukama, aby se protáhl. Popadl své čtyři igelitové tašky a dal se do chůze. Své lože opustil tak, jak bylo. Byl si jistý, že jej tak nalezne i večer, až se vrátí.

Šel pomalou chůzí lesní pěšinou od skal a po pár desítkách metrů, kdy se les již ztratil za jeho zády, vkročil na zamrzlou silnici a opatrně kráčel směrem k nedaleké tramvajové zastávce. Byla to konečná zastávka a tramvaj ještě odpočívala před svou pravidelnou cestou na odstavných kolejích.

Na zastávce nikdo nebyl. S hlasitým funěním se posadil na lavičku a tašky pustil pod sebe na zem. Zhluboka se nadechl a vypustil z úst ranní mlhu. Pozoroval své děravé rukavice a vzpomněl si na svou ženu. A na hory a na teplé časy v zimních dnech na horské chatě. Na běžkování a na její smích, když kouzelně padala a se sněhovou tváří vysílala milostné pohledy do jeho očí.

Tramvaj přijela na zastávku a on nastoupil do druhého vozu a usadil se na zadní sedadlo. Tašky zasunul pod nohy a s uspokojením pocítil na lýtkách teplý vzduch z právě zapnutého topení. Tramvaj se dala do pohybu a on opřel hlavu o sklo a pozoroval probouzející se zmrzlé město.

Na další zastávce přistoupilo několik lidí, a když si ho všimli, přesunuli se jako jeden muž do přední části vozu. Jen se lehce pousmál a vzpomněl si na své první rande, kdy byl celý vymydlený, v novém spodním prádle, nagelované vlasy a navoněné podpaží, Hugo Boss na krku a Primeros v kapse u saka.

Zavřel oči. Nějak ho začala brnět levá ruka. Asi si jí v noci přeležel. Usnul.

Dáma v pozdně středních letech v norkovém kožichu a s hučkou na hlavě se razantně dobývala do kabinky řidiče tramvaje.
„Tak pane řidiči! Udělejte s tím něco! Vzadu ve voze chrápe nějakej bezdomáč a šíleně smrdí a to se nedá vydržet! Tak snad za takový peníze, co chcete za jízdný, by se to nemělo stát, ne? Smradu jak v Cařihradu. To člověk ještě načichne a bude smrdět celej den jak houmles!“
Řidič nezaujatě vyslechl její nářky a poté přes dispečink oznámil nastalou situaci.

Na příští zastávce již do zadního vozu vchází dvojice městských policistů.

Za několik okamžiků do zadního vozu vchází dvojice záchranářů z přivolané sanitky.

Za několik okamžení do zadního vozu vchází dvojice pohřebních zřízenců.