Co to je? Co se děje!?
Ladynka se v křeči točí dokola a kňučí.
Mám strach. Ještě jsem se s tím nesetkala.
Po deseti minutách je již normální stárnoucí psí dáma.
Je velký hic. Asi nedostatek vitamínů a stopových prvků
už se stmívá
v jedný vesnici
ve vesnici beze jména
už rozsvítili svíci
lidi rychle utíkaj
se schovat
zdrhaj a utíkaj
jak před smrťákem
v jedný vesnici
ve vesnici beze jména
se lidi bojej smrti
a zapomněli i svý jména.
třeba byl to jen sen
že byli jsme šťastný
třeba byl to jen sen
v mý zvrácený mysli
třeba byl to jen sen či iluze
v jeden nadmíru posranej den .
den jako každej jinej
všude samý lidi
a jejich posraný životy
a na tvářích strojenej úsměv
úsměv
i přes posranej život
ve dvaceti brzo ráno
vstát
přežít den
jít brzy spát
a ráno zase nanovo
přežívat
život zacyklenej
jak kdyby ti bylo čtyřicet
ale přitom je ti stěží dvacet
život už máš ale stejnak posranej
občas pití s kámošema
a sex s holkama
absinth na zapomnění
a sex na ukojení tužeb
nic spásnýho na tom nevidíš
ráno
po cestě busem
když snažíš se usmát
ale víš
že na to už je pozdě
život ve dvaceti
zacyklenej
jak ve čtyřiceti
jak nad hrobem
a tak jen doufáš
že brzo umřeš
ve dvaceti
trmácet se busem
je jak ve čtyřiceti
stát nad hrobem .
ztratili jsme svý idoly
svý hrdiny
ztratili jsme svý naděje
a sny
stojíme na chodníku
prázdný
prázdný
a bez myšlenky
ztratili jsme
to
v co
jsme doufali
to
v co
jsme roky věřili
ztratili jsme svůj cíl
už není pro co dejchat
proč žít .
Lepší svět.
Tam někde.
Med a karamelky.
To je jen pro velký.
Ten lepší svět,
tak kde je?
Někde v dálce,
modrá, zelená se žlutou se mísí.
Jo, tam za oblohou,
tam někde je.
Ten lepší svět…
Nejsem si jistá.
Nejsem si jistá ničím.
Životem, láskou i přátelstvím.
To mě tíží i ničí.
Nejsem si už jistá bytím, žitím.
Kam to spějem?
Nejsem si už jistá ničím…
Točí se, točí,
ta spirála života.
Po ulici se motá provázek z klubka.
Odvíjí vaše minuty na této zemi.
Točí se, točí.
Sama na zastávce,
sama v lese,
v uších mi zní Let her go.
A co dál?
No, na to si taky musím přijít sama.
Jít tam,
a zase zpátky.
Kam vlastně?
Do zatáčky, a ještě dál,
do míst, kde slunce zapadá,
kde všechno končí a něco možná začíná.
A kde jsem vlastně jenom já.
Sama.
Na zastávce.
And let her go…
Jen tři zapomenutý existence,
ty tři existence zapomenutý.
A je ráno,
ráno jako každý jiný – šedý, smutný a prázdný,
prostě to čtvrteční ráno, a pátek je v nedohlednu jak Novej rok v lednu.
V uších mi zní On the road again.
Perón, koukám jak koleje mizí za mlhavým horizontem.
Ti tři stojí,
každý svou osobní galaxii,
nikdo se za hradbu sluchátek nedostane.
Nevšímavost vítězí, listy padají,
na semaforu zelená, vlak přijíždí.
I to Slunce nakonec vychází,
a něco nového přichází (?)
Kdo ví…Možná, že ty pražce…